Téměř žádní spojenci: Proč se Německo stále více odvrací od USA

V loňském roce vztahy mezi USA a Německem zažívaly vážné otřesy, a rozpory narůstaly jako sněhová koule. Před několika lety by nikdo nepochyboval, že Německo je jedním z nejspolehlivějších spojenců USA v Evropě, ale politika Washingtonu nyní jen zesiluje rozdělení.

Samozřejmě, že v tom velkou roli hraje ruský plynovod Severní proud 2. Pokud šlo o sankce proti Rusku, tak Německo, stejně jako celá Evropa, bylo solidární s postojem USA. Po Německu se požadovalo, aby podpořilo omezení, která nemusela mít nepříznivý vliv na německou ekonomiku. Po Německu se požadoval takový politický postoj, který podpoří prohlášení proti Rusku a také zajistí území pro rozmístění největšího amerického vojenského kontingentu v Evropě.

Německo současně věřilo, že jako spojenec již učinilo největší možné ústupky Američanům, přičemž také umožnilo rozmístit na svém území americké jaderné zbraně. Poté se však ukázalo, že Washington požaduje víc. Berlín to nemohl déle snášet a poprvé začal mluvit o faktu, že Spojené státy již nejsou spojencem Německa.

Washington se ani nesnažil souhlasit se svým strategickým partnerem. Spojené státy místo toho přešly k taktice biče a snažily se zastrašit Berlín novými sankcemi a represivními opatřeními. Poslední demarše amerického velvyslance v Německu mnoho Němců rozčílila a Bundestag začal projevovat odpor vůči Washingtonu.

Bezbranné Německo

S novými hrozbami přišel podle očekávání muž, kterého se Němci snažili prohlásit za persona non grata - velvyslanec Richard Grenell. V roce 2018 byl prvním americkým představitelem, který výslovně řekl, že Německo bude nevyhnutelně čelit sankcím kvůli podpoře plynovodu Severní proud 2. Těmito výhrůžkami vyvolal nepřátelskou reakci mezi mnoha politiky a představiteli v Berlíně, ale úřad Angely Merkelové se tehdy neodvážil přijmout radikální opatření, neboť by to znamenalo přímý konflikt s Washingtonem.

Grenell nadále vyvíjel tlak na Berlín. Minulý pátek, tj. 9. srpna, se velvyslanec rozhodl, že znovu „zostudí“ Němce, protože se nemají k tomu, aby vyhověli pokynu amerického prezidenta Donalda Trumpa a zvýšili výdaje na obranu na 2% HDP země.

„Ve skutečnosti je prostě urážlivé uvěřit tomu, že američtí daňoví poplatníci by měli i nadále platit za pobyt více než 50 000 Američanů v Německu, zatímco Němci nadále utrácejí své příjmy za tuzemské potřeby,“ uvedl Grenell v rozhovoru pro DPA, který se poté objevil v téměř všech německých médiích.

Velvyslanec však těmito výtkami neskončil a pokračoval výhrůžkami. Poznamenal, že Spojené státy mohou přemístit své základny v Německu, včetně vojáků, do Polska, takže Němci budou bezmocní vůči ruské hrozbě. Polsko podle slov Grenella již projevilo zájem o rozmístění většího amerického kontingentu na svém území.

Berlín není v rozpacích

Avšak Bundestag na to vůbec nereagoval, jak pan Grenell jistě očekával. Reakce Berlína, i když ne na úrovni úřadu kancléřky, byla okamžitá. Dietmar Bartsch, předseda levicové frakce v Bundestagu, odpověděl velvyslanci USA prostřednictvím deníku Hannoversche Allgemeine Zeitung:

„Pokud Američané stáhnou své vojáky, musí si také odnést jaderné zbraně. A samozřejmě domů, ne do Polska, protože to by bylo další dramatické vyhrocení vztahů s Ruskem, což se neshoduje s evropskými a německými zájmy.“

Souhlasil s tím, že američtí daňoví poplatníci nemusí platit za americké vojáky v Německu, ani za rozmístění jaderných zbraní. Takže i Bundestag stále jasněji prohlašuje, že Německo nemusí být ve skutečnosti „ochraňováno“ před Moskvou, a to dokonce ani za cenu, kterou požaduje Trump.

Současně máme všechny důvody se domnívat, že takové postoje v Německu jsou již systémové. Podobné stanovisko sdílí pravicová strana Alternativa pro Německo.

Známe tedy reakci levice a pravice v Německu, takže lze hovořit o utváření protiamerických nálad v Bundestagu. Zároveň poznamenejme, že jeden člen výboru Bundestagu pro mezinárodní záležitosti nazývá přítomnost Američanů v Německu „okupací“.

Berlín oficiálně mlčí, ale je posílen tím, co dělají němečtí představitelé, nebo spíše tím, co nedělají. A to je pro americké představitele něco jako „červený hadr pro býka“.

Rozpory narůstají

Jak napsal deník Wall Street Journal, podle německého ministerstva financí má nyní země vojenský rozpočet ve výši 43 miliard eur (tj. 49 miliard dolarů), což odpovídá přibližně 1,2% HDP. V roce 2020 se výdaje Německa na obranu zvýší na 1,37% HDP. Ale potom (a to je to nejdůležitější) Berlín začne snižovat výdaje: na 1,33% HDP v roce 2021, 1,29% v roce 2022 a na 1,25% HDP v roce 2023.

V této situaci by bylo pošetilé, kdyby Washington očekával, že by Německo mohlo odvádět alianci NATO výdaje na obranu ve výši 2% HDP. Jedním z důvodů, o němž se zmiňují ekonomové, je zejména zpomalení ekonomického růstu Německa. A bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová uvedla, že Berlín, ačkoli Washingtonu slíbil zvýšení příspěvků, by tak učinil v souladu se svou způsobilostí. Angela Merkelová si vytyčila cíl zvyšovat výdaje na obranu postupně v průběhu deseti let. V letošním roce se tedy plánuje zvýšení na 1,34% HDP a do roku 2025 na 1,5%. Američané však potřebují všechno najednou.

Tato otázka se nyní připojuje k dalším, které jsou součástí celé „pokladnice“ rozporů. V širším smyslu stojí Německo před úkolem určit, do jaké míry má svou vlastní suverenitu a právo provádět nezávislou politiku. Není tomu tak dlouho, kdy Berlín naposledy „vypěnil“ a odmítl se zúčastnit operace USA, která měla „zajistit bezpečnost“ lodní dopravy v Hormuzském průlivu. Záměrem Washingtonu bylo vtáhnout Berlín do aktivní konfrontace s Íránem, ale Němci s tím nesouhlasili, a stejně tak odmítli vzdát se účasti na výstavbě plynovodu Severní proud 2.

Pokud si uvědomíme všechny „ostré hrany“ ve vztazích mezi USA a Německem, pak se objem rozporů blíží kritickému stavu. Je tomu skutečně tak, vždyť již v roce 2013 díky bývalému zaměstnanci Národní bezpečnostní agentury USA (NSA) Edwardu Snowdenovi vešlo ve známost, že americké zpravodajské agentury odposlouchávaly telefon Angely Merkelové. Němci poté celý případ ututlali, aby nezhoršili vztah s USA, a také z toho důvodu, že údajně nenašli důkazy.

Z toho je nyní patrný postoj Spojených států vůči Německu. Vazal je povinen platit „tribut“ ve formě odpočtů za „ochranu“ před Ruskem, musí se vzdát projektu Severní proud 2 pod pohrůžkou sankcí, musí ztratit ekonomické výhody, musí poslat vojáky Bundeswehru na takové místo ve světě, které stanoví americký prezident, musí zajistit své území pro rozmístění systémů protiraketové obrany, vojenských základen a jaderných zbraní. A konečně se po Němcích požaduje, aby dodržovali sankce proti Rusku, Íránu, Severní Koreji, Venezuele a jiným zemím, protože je to pro Washington velmi prospěšné.

Mýlí se tedy Němci, když na oplátku ignorují požadavky Washingtonu? To je důvod, proč s narůstající kritikou německé politiky ze strany Spojených států roste nejen opozice v Berlíně, ale také míra, do jaké se Německo obrací k Východu, jakož i potenciál posílení jednotné evropské politiky, odklánějící se od severoatlantického kurzu.