Nechte Franca na pokoji

„Vydejte nám Alcázar, nebo ho zastřelíme,“ vyhrožovali levičáci. Moscardo jim na to odvětil: „Dejte mi ho k telefonu“. Když se jeho vyděšený syn ozval, plk. Moscardo mu řekl: „Synu, postav se do pozoru, zakřič Viva Espana, a zemři jako muž“.

Španělské Údolí padlých je ponuré, děsivé místo. Tento památník, gigantické mauzoleum, vytesané do skalnatého kopce poblíž Madridu, ukrývá pozůstatky desítek tisíc zabitých v brutální občanské válce ve Španělsku v letech 1936-1939.

Navštívil jsem tuto ohromnou nekropoli krátce poté, co byla otevřena jako národní válečný památník. Generál Francisco Franco, španělský poválečný diktátor, zemřel v roce 1975 a byl na této větrem bičované náhorní plošině pohřben. Po kruté občanské válce ve Španělsku frankistický fašistický režim v Madridu ustoupil konstituční monarchií, tak jak si to generál Franco naplánoval.

Pod vedením krále Juana Carlose se Španělsko stalo prosperující demokracií a mělo ekonomický úspěch. Změnilo se z nejvíce reakcionářské společnosti v Evropě na jednu z nejliberálnějších. Omezující vlivy katolické církve i militantní levice byly odstraněny. Španělsko se stalo hlavní evropskou společností a skutečně svobodným národem.

Již od roku 1975 španělská levice agitovala, aby bylo tělo generála Franca z Údolí padlých odstraněno. Letos socialistická vláda Španělska konečně vydala příkaz k exhumaci Francových ostatků a opětovnému pohřbení na madridském hřbitově vedle jeho manželky.

Španělská levice je bez sebe radostí, že se jim podařilo uskutečnit pomstu v rámci jejich odplaty. Avšak mnoho pozorných Španělů se obává, že exhumace Franca otevře špatně zhojené rány z občanské války a vyvolá pomstu. A to se právě nyní děje.

Ve Španělsku a ve světových, liberálně levicových médiích, která nikdy generálovi neodpustila vítězství v občanské válce a rozdrcení marxistického režimu v Madridu, se roztrhl pytel s proslovy a články, démonizujícími Franca. Podporovatelé Franca jsou nyní démonizováni a jeho odpůrci jsou vychvalováni jako demokraté a vlastenci.

Celá generace idealistických západních spisovatelů, především Orwell a Hemingway, přispěla k přikrášlování španělských „republikánů“ jako vznešených bojovníků proti fašismu a diktatuře. Španělská občanská válka se stala Svatým grálem liberální levice, a zůstává to tak dodnes.

Oproti tomu krutý boj ve Španělsku mezi přisluhovači Stalina a poskoky Hitlera a Mussoliniho byl zapomenut či ignorován. Takzvaní španělští republikáni byli z velké části řízeni a vyzbrojeni Sovětským svazem, který zabil nejméně 30 milionů lidí.

Stalinova tajná policie zavraždila ve Španělsku mnoho „nespolehlivých“ socialistů, nezvladatelných komunistů a trockistických odpadlíků. Cílem vražd a mučení se pro španělské komunisty obzvláště stalo španělské katolické duchovenstvo. To byl důvod, proč Vatikán na začátku 40. let tiše upřednostňoval nacistické Německo.

V současnosti se Francova exhumace stala španělským politickým fotbalem. Zdá se, že každý v této zemi vášnivě debatuje o Francovi, přičemž země čelí problémům, hrozícím kvůli odtržení Katalánska, a potýká se s ekonomickými obtížemi. Veškeré staré argumenty a debaty o Francově éře mají jen málo společného s dnešní situací. Španělští socialisté však nemohou odolat pokušení kout železo, dokud je žhavé.

Bohužel mnoho západních liberálních médií bude i nadále udržovat mýtus o zlém Francovi a hodných republikánech. Jen z nepatrného množství médií se dozvíme, že Franco uchránil Španělsko před druhou světovou válkou a vydláždil cestu k jasné demokracii. Je ironií, že kdyby nebylo Franca, nebyli by dnes u moci španělští socialisté, kteří nadělají tolik křiku.

Exhumace Francova těla a opětovné rozdmýchání hořkosti a nenávisti v souvislosti s občanskou válkou byla velká chyba. Většina současných Španělů dokonce ani občanskou válku nezažila. Tímto konfliktem by se měly zabývat knihy o historii. Jak si začínají uvědomovat Američané, démonizace soch generálů občanské války pouze otevírá nové a nesmyslné argumenty.