Peníze. Jsme víc, máme-li jich víc?

Netýká se to ovšem jen mladých lidí, ale i různých podnikatelů či zbohatlíků, kteří k majetku přišli či přicházejí ne vždy poctivým způsobem. I u nich je hon za majetkem a různými výhodami často provázen nezdravým egoismem a poklesem morálky, často i korupcí, ubýváním empatie a slušného chování mezi lidmi.

Není to samozřejmě jen problém Česka. Potvrzuje to varování nikaragujského básníka Ernesta Cardenala (1925-2000): „Faleš bohatství spočívá v tom, že zaměňujeme to, co máme, s tím, co jsme. Myslíme si, že jsme víc, máme-li víc. Koupíme si luxusní auto a zdá se nám, že je to další úd našeho těla. Když je lidé obdivují, máme pocit, že obdivují nás. Díváme se na věci, které máme, jako na část sebe sama“.

U nás na tento problém již před mnoha lety upozornil mj. jeden z významných a dnes bohužel opomíjených filozofů Karel Kosík (1926-2003): „Dnešní kapitalismus není jen výkonný motor, chrlící nepřehlednou pestrost zboží, artefaktů, informací, požitků; je také, v určitém smyslu především, producentem prázdnoty a sterilnosti. Na jedné straně profity a komfort, na druhé straně ubožáctví ducha a duše, rub a líc jedné mince. Vyprázdněnost, nuda, drogy, porno, přisprostlost patří k sobě, pocházejí z jednoho zdroje“.

Nemalou úlohu v tomto směru, a to značně negativní, hrají televize, bulvární tisk, reklamy a internet, umožňující i anonymní sprosté pomluvy a výpady i vůči slušným lidem. Jsou to rovněž sociální sítě, jako je Facebook, využívané zejména mladými lidmi, kteří se na něm chlubí, někdy i cizím peřím, a zveřejňují co je právě napadne. Sprostotě se nevyhýbají ani texty písní nebo soudobé divadelní hry. Příklady prostě táhnou. Nebo je to pokřivené pojetí svobody slova či nějaká epidemie?

Mnohdy hrubě a sprostě se v poslední době nejen k sobě chovají i politici. Výmluvným příkladem je mj. starosta Řeporyjí, neslavně slavný politik ODS Pavel Novotný. Nelze ovšem vyloučit, že se tak chová na něčí objednávku a svými provokacemi má poškodit ODS, hájící především zájmy majetných lidí, a proměnit ji ve stranu odpuzující voliče, tj. ve stranu nevolitelnou.

Své polínko či spíše kládu přidaly do honby za majetkem nedávnými restitucemi i naše církve, zejména katolická. Pod falešným heslem „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ souhlasily a podílely se na realizaci vysoce spekulativního projektu z dílny Miloslava Kalouska, KDU-ČSL a některých dalších politických subjektů. A protože zejména katolické církvi podle doložených faktů většina restituovaného majetku v historii nepatřila a pouze ho spravovala, tímto nemorálním a v podstatě zločinným projektem, přestože byl schválen v parlamentu, naopak ona tento majetek ukradla státu, a tedy českým občanům.

Stala se tak katolická církev, která se i tím zpronevěřila učení Ježíše Krista, větší, váženější a obdivovanější? Nebo ji „zlaté tele“ nabídnuté některými politiky zaslepilo zrak a lidé ji spíše ještě víc odsuzují a připomínají si památná slova Jana Husa: „Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil.“

I za tato „kacířská“ slova byl Jan Hus upálen. Vzala si z nich zvláště katolická církev poučení? Zdá se, že ani v nejmenším a svým okázalým chováním činí pravý opak.

„Násobili jme naše majetky, ale snížili naše hodnoty. Mluvíme příliš dlouho, milujeme zřídka a nenávidíme často. Naučili jsme se jak vydělávat na živobytí, ale ne na život. Přidali jsme roky životu, nikoli život rokům,“ napsal před lety americký komik G. D. Carlin (1937-2008).

Stojí proto za to se zamyslet a pracovat a užívat života tak, abychom se vyhnuli situaci, kdy „čím více člověk věcí má, tím větším je těch věcí otrokem“.

A čas od času si připomenout i slova českého zpěváka Michala Hrůzy (1971): „Věřím, že společnost znovu dosáhne rovnováhy a uvědomí si, že materiální bohatství nemusí být zárukou vnitřního štěstí. Jsou totiž lidé, kteří mají hluboko do kapsy a stejně jsou šťastní, i takoví, co vlastní spoustu majetku, a přesto šťastní nejsou.“