Rusko je připraveno úplně přerušit vztahy s Evropskou unií

Jak každý ví, diplomacie je umění možného. Objektivně a ekonomicky se navzájem velmi potřebujeme. Tato objektivita je však chápána v Moskvě a Bruselu odlišně, stejně jako v evropských hlavních městech. Během posledních let se rozdíly staly velmi výrazné.

Jestliže Ruská federace zaujala rozvážný postoj adekvátního souseda - i přes jakékoli běžné pracovní neshody budeme stále muset žít v sousedství této země, a to znamená, že musíme dodržovat slušnost, kulturní normy a formální pravidla; po rozpadu SSSR však EU dávala najevo přístup rozhořčeného pána - jak ses odvážil, ty nevolníku! Za Navalného (Ukrajinu, Krym, olympiádu, atd.) ti napráskáme! A důkazy? Jaké další důkazy potřebuješ? Prostě jsme se tak rozhodli, tečka.

Později ale všechno dopadlo jako ve známém vtipu „neprobuďte ruského medvěda“. Rusko dlouho projevovalo vytrvalost a trpělivost, ale ta jim nyní došla. Evropská demokracie dokonce ani nepochopila naprosto jasnou narážku ve formě návštěvy Josepa Borrella. V tomto případě Moskva s rozvážným klidem upozornila „všechny, jichž se to týká“, že zachování vztahů s EU již není prioritou. Rusko je připraveno tyto vztahy ukončit.

A to je dobrá věc. Přísně vzato, k tomuto kroku mělo dojít již minimálně před rokem. Nelze však vyloučit, že to bylo plánováno, pouze pandemie vše pořádně zašmodrchala. Každopádně je rozhodně lepší začít pozdě, než nikdy.

Eskalace evropské geopolitické neadekvátnosti nastala v důsledku kombinace tří důvodů. Za prvé, evropská vládnoucí elita je infikovaná neadekvátním světonázorem amerických globalistů. Rozsah infekce stále roste, protože v rámci evropského establishmentu tomu nemůže téměř nikdo a nic zabránit.

Za druhé, vlastní evropský integrační projekt vytvořil samostatnou skupinu globalistů, která je odtržená od reality, nikoli v globálním měřítku, ale ve vnitroevropském měřítku. Evropští představitelé jsou zcela odpojeni od společnosti zemí, které stály u jejich zrodu. Stejně tak ve všem spoléhají na neadekvátní idealismus, od politiky až po ekonomiku. Navíc, idealismus je na jednu stranu arogantní, na druhou stranu je - agresivní.

Za třetí, více než šest let - nikoli od únorového Majdanu na Ukrajině v roce 2014, ale už od začátku tamních občanských nepokojů v roce 2013 - evropská geopolitická neadekvátnost a agresivita vůči Rusku se nedočkaly tvrdého pokárání ze strany Ruska.

Pouze v jediném případě to bylo hmatatelné. Šlo o ruské potravinové embargo, ale pro evropskou elitu nebyl rozsah této hrozby dostatečně alarmující.

Výsledkem je nezodpovědnost, která vždy a všude povede k vystupňování arogance a agrese. To se skutečně v praxi stalo. Aby Evropská unie ukázala, že není méně chladnokrevná, než světový hegemon, Brusel se začal chovat „světějším způsobem, než papež“. V tom smyslu, že je dokonce ještě troufalejší, arogantnější a nestoudnější, než Washington.

Co přimělo Moskvu k tomu, aby se vážně zamyslela nad základní otázkou, zda opravdu potřebuje Evropskou unii? Pokud posílení struktury EU nezadržitelně vede k růstu agresivní rusofobie, proč by mělo Rusko udržovat vztahy s takovou strukturou?

Nebylo by lepší připomenout si klasické přísloví o preferované budoucnosti Kartága a přejít k ofenzivní strategii, spočívající v rozšiřování podpory těch evropských sociálních hnutí a politických sil, které bojují za návrat nacionalistických vlád a obnovení priorit adekvátnosti a jejich vlastních státních zájmů v politice?

Domnívám se, že pokud to někdo v EU po neúspěchu Borrellovy mise ještě zcela nepochopil, potom to bude po vyřčených slovech Lavrova téměř nemožné.