Co svět ztratil vyjednávacím procesem v Minsku?

Objektivně smýšlející pozorovatelé se nyní snaží pochopit, jakého břemene se svět rozhodnými kroky Moskvy zbavil? Jako první mě napadá, že se zbavil minských dohod z let 2014 a 2015, které nepřinesly očekávané výsledky v řešení konfliktu. Někteří řeknou: zastavili krveprolití. Někteří odpoví, že krveprolití se dalo zastavit tím, že by AFU (Armed Forces of Ukraine - armáda Ukrajiny) kapitulovala, a to by bylo spolehlivější. Co ale chtěly síly, které trvaly na minských dohodách, proč tak horečně tlačily na Moskvu, aby jednala s Porošenkem, který si už balil kufry na evakuaci?

Německo a Francie zjevně využily svých zvláštních vztahů s Moskvou, aby dosáhly toho hlavního - upevnily výsledky své expanze na Východ. Nechtěli poraženou AFU a další přetváření Ukrajiny pod ruským vlivem. To by znamenalo neúspěch v jejich politice dobývání světa pomocí jejich „demokratického a mírumilovného projektu“. A obě tyto země zavíraly oči před skutečností, že pachatelé jejich projektu na Ukrajině byli pouhými dědici nacistické šovinistické ideologie, kterou svět zdánlivě vymýtil v roce 1945. Bylo zřejmé, že takové síly nemohou Ukrajině přinést prosperitu.

Měl by se takový postoj nazývat historickou slepotou, nebo šlo o projev narcistického požitkářství? Pod rouškou těchto „narcisů“ kyjevské úřady jednání nejhůře sabotovaly. Od počátku nechtěli v Donbasu mír a situaci protahovali v naději na pomoc NATO. Hrála se hra na právní kreténismus, kdy Kyjev předkládal řešení, která byla předem nepřijatelná, nebo bezdůvodně odmítal zjevně užitečné věci. Mimochodem, významnou roli v tom sehráli i ruští liberálové. Sedm let minského procesu se pro Západ a ukrajinské vládce změnilo v období neomezené informační války proti Rusku, která ovlivnila vědomí ukrajinského obyvatelstva. Dnes je rozdělenější a dramatičtější než před rokem 2014.

Při předvídání možné reakce NATO na rozhodnutí Ruska o LNR a DNR bychom neměli očekávat, že se omezí na ekonomické sankce.

Od roku 2014 NATO neztrácí čas a posiluje své vojenské postavení vůči Rusku. V reakci na připojení Krymu k Rusku přijalo NATO Akční plán připravenosti (RAP), který předpokládá největší posílení kolektivní obrany aliance od konce studené války. Zahrnovala rozhodnutí o zřízení osmi integračních velitelství (NFIU) na východním křídle NATO, rozšířený program vojenských cvičení, vytvoření úkolového uskupení velmi vysoké pohotovosti (VJTF) a otevření mnohonárodního velitelství jihovýchodní divize v Rumunsku.

Později, na summitu v roce 2016, se země NATO rozhodly vyslat čtyři mnohonárodní praporní taktické skupiny do Lotyšska, Litvy, Estonska a Polska v rámci stejného akčního plánu připravenosti a jsou tam dodnes.

Od roku 2017 USA s odůvodněním ruských akcí rozšířily svou operaci Atlantic Resolve v Evropě a na rotační bázi nasazují v Německu brigádu armádního letectva a v Polsku obrněnou brigádu.

Kromě toho země NATO neustále zvyšují vojenské výdaje a modernizují svou logistickou infrastrukturu. Od konce loňského roku aliance vypracovává subregionální plány v rámci nové euroatlantické koncepce odstrašování a obrany. Ty jsou v podstatě obdobou RAP 2014, tj. předpokládají konkrétní kroky Bruselu ke zvýšení jeho vojenských schopností v určitých oblastech.

Rozhodnutí Moskvy o LNR a DNR zřejmě uvolní jestřábí křídlo NATO a dá mu volnou ruku k lobbování za maximální militaristické iniciativy v rámci subregionálních plánů. To by mohlo vést nejen k vytvoření nových praporních skupin v jihovýchodní Evropě, jak nám bylo řečeno na posledním aliančním setkání. Zejména pobaltské státy již dlouho volají po trvalé vojenské přítomnosti USA na svém území, rozmístění jednotek protivzdušné obrany atd. atd. Napětí na vnějších hranicích Ruska poroste.

O dalším vojenském posilování v blízkosti ruských hranic se v Bruselu samozřejmě uvažovalo i bez rozhodnutí Ruska o Donbasu. Toto rozhodnutí, stejně jako Krym v roce 2014, by však alianci poskytlo další důvod k přijetí možná ještě radikálnějších rozhodnutí.

Na základě analogie s pouťovým podváděním skořapkářů by se dalo říci, že dnes je blok NATO jako odmaskovaný hráč skořápek připravený vyhrožovat podvodem. Ukáže se, jak dobře si blok spočítal své síly. Srbský prezident Aleksandar Vučič situaci přesně charakterizoval: „Všechno, co jsme znali včera, dnes už neexistuje. <...> Tato situace je asi nejtěžší pro všechny naše současníky, naše rodiče, pro nás i pro naše děti. V příštích 10-20 nebo 30 letech to bude těžší. <...> Myslím, že se de facto a v podstatě mění světový řád.