Nezasloužená výhoda prezidentského kandidáta Pavla Fischera

A národ na to hledí a hanbou ani nedýchá. I když to samozřejmě není hanba jeho, a nikdo dnes přesně neví, jak a proč až k onomu našemu skluzu až na dno šumavského jezera došlo. Máme dva zákonodárné sbory, do jednoho z nichž, do Senátu, se lze dostat hlasy pouhých 4906 voličů, jak se např. stalo v Ostravě v r. 2018. Nu a když se vaše „nic moc“ takto pohodlně v senátora obrátí. pak už vy a devět senátorů dalších máte právo přijmout a vyhlásit kandidaturu téměř kohokoli na funkci prezidenta. To pokud jste tedy senátoři, poslanců už musí být na přijetí prezidentské kandidatury dvacet. Nu a když mezi senátory a poslanci neseženete pár potřebných známých, nezbývá vám nic jiného, než obrátit se na kamaráda, aby sepsal petici pro vaši kandidaturu, pod kterou je pak ještě třeba sesbírat 50 tisíc podpisů běžných našich občanů starších 18 let.

Což už je fuška, které se každý rád vzdá, má-li ty už zmíněné kamarády v poslanecké sněmovně a v Senátu. Což Pavel Fischer má, a tak ke své kandidatuře předložil celkem 50 podpisů parlamentních kolegů (třiceti poslanců a dvaceti senátorů).

Čímž vstoupil do kampaně, vrcholící všelidovou volbou prezidenta v lednu 2023. A to s těmito nejpodstatnějšími svými názory a požadavky:

• Je pro to, abychom přijali euro.
• Je pro to, abychom přijali zákon o manželství pro všechny
• Je pro debatu o udržitelnosti důchodů.
• Je pro to, aby OSN zahájila řízení o vyloučení Ruské federace coby člena OSN. A pokud se tato procedura nerozběhne sama, chce Pavel Fischer apelovat na vládu ČR, aby prostřednictvím vedoucího stálé mise OSN v New Yorku u sídla OSN takto intervenovala.
• Nemá nic proti své případné prezidentské spolupráci s Babišem, protože ho považuje za profesionála, (což lze logiky vnímat jako vějičku, na níž se mají chytnout početní voliči ANO, pokud na prezidenta nebude kandidovat Babiš sám).

Pavel Fischer má pěkný hlas i pěkný přednes, ale když ho posloucháte a máte už lety i zkušenostmi vytrénovaný sluch, neubráníte se dojmu, že obojího zneužívá vědomě jen k tomu, aby vás přinutil uvěřit jeho ďábelskému duchu, který se do vás hypnoticky pokouší vdechnout. Což považujete za natolik nepřijatelné a pro váš žaludek riskantní, že už v momentu, kdy senátor Fischer otevírá k ústa, k televizoru v hrůze z možných věcí příštích přiskakujete a ze sítě jej vypínáte.

Což je právě ona nezasloužená výhoda Pavla Fischera, jak ji zmiňuji v titulku tohoto článku. A co tím přesně míním?

Téměř všichni z nás, publicistů, stojících mimo tzv. main stream, čili hlavní proud, píši své články ve svých domovech a nikoli tedy v redakcích, které jim byly zapovězeny. A píší ty články nikoli na podněty svých nadřízených, kteří zde pochopitelně nejsou, ale nejčastěji na podněty, čerpané z poslechu svých zapnutých televizních přijímačů. Hovoří Gazdík, a to tak nesmyslně, že usedáte k počítači a drtíte jeho projev na prach. Mluví Rychetský a to tak po pansku, že činíte ještě během jeho projevu totéž. Mluví Fiala, Rakušan, Lipavský, Pekarová, Černochová a vy své odsudky jejich projevů mlátíte do klávesnice jako jakýsi váš doprovod jejich neuvěřitelných myšlenkových výplodů. Je to nádhera, protože váš počítač v těchto slastných okamžicích funguje jako kulomet, kterým kosíte hordy nevědoucích, hloupých a nelítostných nepřátel – ale bohužel a též, jak už bylo shora naznačeno – neděje se totéž při projevu Pavla Fischera. Televizor je už totiž vypnut, přítroj mlčí, a vám ke kritickému článku ke kandidatuře jednoho z uchazečů o prezidentský úřad chybí okamžitý a nezbytný podnět.

Nu a protože takových fajnšmekrů a citlivek, jako jsem já, je v našich nemainstreamových mediálních řadách víc, lze předpokládat, že útoky na kanditáty českého prezidenství sice budou, ale na Pavla Fischera jich mnoho nebude.

Takže berte, prosím, tento článek jako cosi výjimečného, čeho je třeba si vážit, protože o to bude v nadcházejících třech měsících bída. I když třeba by toho bylo možná víc a ještě výstražnějšího, než si kdokoli z nás dokáže dnes připustit.