Netleskal?

Olga Čavčavadzová vypráví, jak to bylo v Tbilisi: v roce 1938 zatkli předsedu výkonného výboru městského sovětu, jeho náměstka, všech jedenáct vedoucích oddělení, jejich zástupce, všechny hlavní účetní, všechny hlavní ekonomy.

Jmenovali nové. Uplynuly dva měsíce. A opět zavřeli předsedu, náměstka, všech jedenáct vedoucích oddělení, všechny hlavní účetní, všechny hlavní ekonomy. Na svobodě zůstali obyčejní účetní, písařky, uklízečky, poslíčci…

Při zavírání řadových členů strany zřejmě existoval tajný motiv, který nebyl nikde v protokolech a rozsudcích přímo jmenován: totiž pozatýkat především ty, kteří vstoupili do strany do roku 1924. To se obzvlášť důsledně provedlo v Leningradě, protože právě tam všichni podepsali „platformu“ Nové opozice. (A jak mohli nepodepsat? Jak mohli „nedůvěřovat“ svému leningradskému oblastnímu výboru strany?) A jak to bývalo, ukáže nám obrázek z oněch let.

Koná se (v Moskevské oblasti) okresní konference strany. Řídí ji nový tajemník okresního výboru; jeho předchůdce byl nedávno zatčen. Ke konci konference se schválí prohlášení oddanosti soudruhu Stalinovi. Všichni samozřejmě vstanou (i během konference všichni vyskakovali při každém vyslovení jeho jména). V malém sále hřmí „bouřlivý potlesk, přecházející v ovace“. Tři minuty, čtyři minuty, pět minut, a on je pořád ještě bouřlivý a pořád ještě přechází v ovace. Ale dlaně už bolí. Zvednuté ruce už umdlévají. Starší lidé už lapají po dechu. A už to začíná být nesnesitelně hloupé i pro ty, kteří Stalina upřímně zbožňují. Ale kdo se první odváží přestat? Mohl by to udělat tajemník okresního výboru, který stojí na tribuně a právě dočetl onu zdravici. On je ale nový, je tu místo zatčeného, a sám se bojí! Vždyť tu v sále stojí a tleskají enkávédisti, a ti dávají pozor, kdo první přestane!… A potlesk v neznámém malé sále pokračuje, aniž o něm velký vůdce ví, a trvá už 6 minut, 7 minut, 8 minut… Jsou zničeni!

Jsou ztraceni! Už se nemohou zastavit, dokud nepadnou s puklým srdcem! Ještě tak vzadu v sále, v mačkanici, může to člověk aspoň trochu ošvindlovat, plácat řidčeji, ne tak silně, ne tak zuřivě – ale v předsednictvu, všem na očích? Ředitel místní papírny, samostatný silný člověk, stojí v předsednictvu, dávno už pochopil všechnu lživost, bezvýchodnost situace, a tleská! – Devátou minutu! Desátou! Dívá se toužebně na tajemníka, ale ten se neodváží přestat. Šílenství! Hromadné šílenství! Představitelé okresu pokukují jeden po druhém se slabou nadějí, ale v tvářích mají nadšení, a tak budou tleskat, dokud nepadnou, dokud je nezačnou vynášet na nosítkách! A ani pak zbylí nepřestanou… Ředitel papírny vezme na sebe v jedenácté minutě úřední výraz a sedne si na své místo v předsednictvu.

Jaký zázrak! Kam se podělo všeobecné, nezadržitelné, nepopsatelné nadšení?

Všichni jako na povel rázem přestanou a sednou si. Jsou zachráněni! Veverku konečně napadlo vyskočit z kola…

Takhle ale také poznají osobnosti. A takhle je odstraňují: Ještě v noci je ředitel továrny zatčen. Snadno mu za úplně jinou věc napaří deset let. Ale po podepsání závěrečného protokolu mu vyšetřovatel připomene:

„A nikdy nepřestávejte tleskat jako první!“ (Ale jak tedy? Jak tedy máme přestat?) Tady vidíte, co to je ten darwinovský výběr. Co to znamená uštvat hloupostí.

Alexandr Solženicyn, Souostroví Gulag.