Oheň marností

Podstata spočívá v tom, že „my“ (Západ) máme přesvědčivý narativ, zatímco ten ruský je „těžkopádný“ – „Naše vítězství je tedy nevyhnutelné“.

Je snadné se mu vysmívat, ale přesto v něm můžeme rozpoznat jistou podstatu (i když je to podstata vymyšlená). Vyprávění je nyní způsob, jakým si západní elity představují svět. Ať už se jedná o pandemickou nouzi, klimatickou nouzi nebo „nouzi“ na Ukrajině – všechny jsou nově definovány jako „války“. Všechny jsou „válkami“, které mají být vedeny s jednotně vnuceným narativem „vítězství“, proti němuž je zakázán jakýkoli opačný názor.

Zjevnou vadou této pýchy je, že vyžaduje válku s realitou. Zpočátku je veřejnost zmatená, ale jak se lži množí a lež se vrství na lež, narativ se od dotýkané reality stále více odděluje, i když se kolem něj nadále volně povalují mlhy nepoctivosti. Veřejnost začíná být skeptická. Vyprávění o tom, „proč“ je inflace, zda je ekonomika zdravá, nebo ne, nebo proč musíme jít do války s Ruskem, se začínají tříštit.

Západní elity „vsadily své košile“ na maximální kontrolu „mediálních platforem“, absolutní konformitu zpráv a bezohledné potlačování protestů jako svůj plán pro další udržení moci.

MSM však navzdory očekávání ztrácí nadvládu nad americkým publikem. Průzkumy veřejného mínění ukazují rostoucí nedůvěru k americkému MSM. Když se na Twitteru objevil první „antimessage“ Tuckera Carlsona, bylo slyšet hluk tektonických desek, které se o sebe tříštily, a více než 100 milionů (každý třetí) Američanů naslouchalo obrazoborectví.

Slabinou tohoto nového „liberálního“ autoritářství je, že jeho klíčové narativní mýty mohou být rozbity. Člověk prostě musí; pomalu se začíná mluvit o realitě.

Ukrajina: Jak se vyhrává nevyhratelná válka? Inu, elitní odpověď byla prostřednictvím narativu. Trváním na tom, že navzdory realitě Ukrajina vítězí a Rusko se „hroutí“. Ale takovou pýchu nakonec rozbijí fakta na místě. Dokonce i západní vládnoucí třídy vidí, že jejich požadavek na úspěšnou ukrajinskou ofenzívu ztroskotal. Vojenská fakta jsou nakonec silnější než politické žvásty: Jedna strana je zničena, její mnozí mrtví se stávají tragickou „agenturou“, která zvrátí dogma.

„Budeme schopni pozvat Ukrajinu do Aliance, až s tím budou spojenci souhlasit a budou splněny podmínky ... [nicméně] pokud Ukrajina tuto válku nevyhraje, není vůbec o čem diskutovat o členství“ – prohlášení Jense Stoltenberga ve Vilniusu. Ten se tedy poté, co vyzval Kyjev, aby vrhl další (statisíce) svých mužů do spárů smrti, aby ospravedlnil členství v NATO, obrací ke svému chráněnci zády. Byla to ostatně od počátku nevyhratelná válka.

Pýcha spočívala na jedné straně v tom, že NATO stavělo proti sobě svou údajně „lepší“ vojenskou doktrínu a zbraně oproti pokleslé, sovětským stylem svázané, skryté ruské vojenské rigiditě – a „neschopnosti“.

Vojenská fakta na místě však odhalila západní doktrínu jako pýchu – ukrajinské síly jsou zdecimované a jejich výzbroj NATO leží v kouřících troskách. Bylo to NATO, které trvalo na obnovení bitvy u 73 Easting (z irácké pouště, ale nyní přeložené na Ukrajinu).

V Iráku „pancéřová pěst“ snadno prorazila irácké tankové formace: Byla to skutečně úderná „pěst“, která srazila iráckou opozici „na šest“. Ale jak americký velitel v této tankové bitvě (plukovník Macgregor) upřímně přiznává, její výsledek proti demotivované opozici byl do značné míry náhodný.

Nicméně „73 Easting“ je mýtus NATO, který se proměnil v obecnou doktrínu pro ukrajinské síly – doktrínu strukturovanou podle jedinečných iráckých okolností.

Pýcha – v souladu s videem Daily Telegraph – však stoupá vertikálně, aby vnutila jednotný narativ o nadcházejícím západním „vítězství“ i ruské politické sféře. Je to stará známá historka, že Rusko je vojensky slabé, politicky křehké a náchylné k rozkolům. Conor Gallagher na mnoha citacích ukázal, že přesně stejný příběh se odehrával za 2. světové války a odrážel podobné západní podcenění Ruska – v kombinaci s hrubým přeceněním vlastních schopností.

Základní problém „iluze“ spočívá v tom, že východisko z ní (pokud k němu vůbec dojde) se pohybuje mnohem pomaleji než události. Nesoulad může určovat budoucí výsledky.

V zájmu Bidenova týmu nyní může být dohlížet na spořádané stažení NATO z Ukrajiny – takové, aby se z něj nestal další debakl v Kábulu.

Aby se tak stalo, potřebuje Bidenův tým, aby Rusko přijalo příměří. A v tom spočívá (do značné míry přehlížená) vada této strategie: V ruském zájmu prostě není situaci „zmrazit“. Předpoklad, že by Putin „skočil“ na západní nabídku příměří, je opět pýchou: Oba protivníci nejsou zmrazeni v základním smyslu tohoto pojmu – jako v konfliktu, v němž žádná ze stran nedokázala zvítězit nad druhou a uvízla na mrtvém bodě.

Zjednodušeně řečeno, zatímco Ukrajina se strukturálně pohybuje na pokraji imploze, Rusko je naopak zcela plnohodnotné: Má velké, čerstvé síly, ovládá vzdušný prostor a má téměř nadvládu nad elektromagnetickým prostorem. Zásadnější námitka proti příměří však spočívá v tom, že Moskva chce, aby současný kyjevský kolektiv zmizel a zbraně NATO se stáhly z bojiště.

Takže tady je ten háček: Biden má před volbami, a tak by demokratické kampani vyhovovalo, kdyby se „spořádaně ukončila“. Válka na Ukrajině odhalila příliš mnoho širších amerických logistických nedostatků. Ale Rusko má také své zájmy.

Evropa je stranou, která je nejvíce v pasti „klamu“ – počínaje okamžikem, kdy se bezvýhradně vrhla do Bidenova „tábora“. Ukrajinský narativ se zlomil ve Vilniusu. Ale amour propre některých vedoucích představitelů EU je staví do války s realitou. Chtějí Ukrajinu i nadále přikrmovat do mlýnku – setrvávat ve fantazii o „totálním vítězství“: „Není jiné cesty než totální vítězství – a zbavit se Putina... Musíme kvůli tomu podstoupit všechna rizika. Žádný kompromis není možný, žádný kompromis“.

Politická třída EU učinila v úctě k americké strategii tolik katastrofálních rozhodnutí – rozhodnutí, která jdou přímo proti vlastním ekonomickým a bezpečnostním zájmům Evropanů – že se velmi bojí.

Pokud se reakce některých těchto představitelů zdá být nepřiměřená a nerealistická (“Není jiné cesty než totálně zvítězit – a zbavit se Putina“) – je to proto, že se tato „válka“ dotýká hlubších motivací. Odráží existenciální obavy z rozpadu západního metanarativu, který zničí jak jeho hegemonii, tak s ní i západní finanční strukturu.

Západní meta-narativ „od Platóna po NATO je meta-narativem nadřazených myšlenek a postupů, jejichž počátky leží ve starověkém Řecku a které byly od té doby zdokonalovány, rozšiřovány a předávány v průběhu věků (prostřednictvím renesance, vědecké revoluce a dalších údajně jedinečných západních vývojů), takže my na Západě jsme dnes šťastnými dědici nadřazené kulturní DNA“.

Právě to měli pravděpodobně na mysli vypravěči videa v Daily Telegraphu, když trvali na tom, že „naše vyprávění vyhrává války“. Jejich pýcha spočívá v implicitní domněnce: že Západ nějakým způsobem vždy vítězí – je předurčen k vítězství -, protože je příjemcem této privilegované genealogie.

Samozřejmě, že mimo obecné chápání se připouští, že pojmy „soudržného Západu“ byly vymyšleny, přetvořeny a použity v různých dobách a na různých místech. Klasická archeoložka Naoíse Mac Sweeneyová ve své nové knize The West (Západ) polemizuje s „mistrovským mýtem“, když poukazuje na to, že teprve „s expanzí evropského zámořského imperialismu v průběhu 17. století se začala objevovat ucelenější představa Západu – představa, která byla nasazována jako konceptuální nástroj k rozlišení typu lidí, kteří mohou být legitimně kolonizováni, a těch, kteří mohou být legitimně kolonizátory“.

S vynálezem Západu přišel i vynález dějin Západu – vznešená a výlučná linie, která poskytla historické ospravedlnění pro nadvládu Západu. Podle anglického právníka a filozofa Francise Bacona existovala v lidských dějinách pouze tři období vzdělanosti a civilizace: „jedno u Řeků, druhé u Římanů a poslední u nás, tj. u národů západní Evropy“.

Hlubší obava západních politických vůdců – spoluviníků vědomí, že „Vyprávění“ je fikce, kterou si namlouváme, přestože víme, že je fakticky nepravdivá – tedy spočívá v tom, že naše éra je na tomto metamýtu stále více a nebezpečněji závislá.

Třesou se nejen před „Ruskem posíleným“, ale spíše před vyhlídkou, že nový multipolární řád vedený Putinem a Si, který se šíří světem, zboří mýtus západní civilizace.