Nikam nejít a nic nedělat pod stranným právem

Vesnice, ve které jsem přistál, je tak trochu nikde, kromě pláže, která odhaluje rozlehlost Pacifiku, a lidé, kteří se sešli v přestavěném kostelním sále, se nespokojili s ničím jiným než s poslechem slov a zvuků. Jedna z básní a jedna z klavírních skladeb se vynořily z novozélandské výluky roku 2020, toho šíleně neoprávněného uvěznění zdravých; ale po dvě hodiny odpoledne, kdy se pomalu měnilo světlo a kdy se umění chýlilo ke konci, pocítila naše malá skupinka uctivých posluchačů trochu svobody z pout, která od roku 2020 jako by jen číhala.

Navzdory tiché radosti ze shromáždění a sdílení jsme si v tento neobvykle slunečný den nemohli nepřipomenout, že právě takové akce byly vládním nařízením zakázány. Přijde kladivo znovu a kdy a přijmeme všichni pokorně další smrtelnou ránu našim přirozeným právům?

Nikdo tyto obavy nevyjádřil, ale všichni si je jistě uvědomovali – dav měl ten výraz, který jsem poznal mezi zdejšími denisovany „hnutí za svobodu“: barvy, záře, genialita, nic moc neříkající v návaznosti na představení, protože co koneckonců říct, když jsme vstřebávali jeho výživné následky?

Když jsem se procházel po pláži a vyhlížel Pacifik, vzpomněl jsem si na námořní věci a na návštěvu ponorky, která kotvila ve filadelfské námořní loděnici. Když jsem sestoupil do útrob stroje, zarazily mě nejen stísněné prostory, ale i uvědomění si, že obyvatelé ponorky, ať už to byl kdokoli, jsou pouhými stroji, které slouží většímu bohu podivného mechanického zvířete. Účelem každého námořníka, který spal na nejužším lůžku, bylo zajistit účinný pohon a poslání kovového monstra. Jakmile se loď ocitla pod vlnami, nebylo samozřejmě cesty ven, a při pomyšlení, že bych se svěřil takovému výmyslu, jsem se otřásl. Když jsem toho dne před dávnými lety vylezl na pevninu, bylo to s mnohem hlubším poznáním bezvýznamnosti lidského života ve vztahu k přesvědčivým státům, které ho využívaly.

Každý z nás se narodil do světa, jehož silnice, služby, telekomunikace, doprava a vymoženosti vyvolávají dojem obrovské laskavé řídící bytosti, organizace lidských úspěchů, která by stejně dobře mohla být Bohem, pokud víme nebo cítíme, že drží naše malé duše ve svém objetí. Přijímáme ji, bezvýhradně a beze slov jí důvěřujeme – dokud se nestane něco, co nás vytrhne z ospalého souhlasu.

No, možná jediným dobrým výsledkem zničující krize, která byla – a je, ještě ne zcela dokončená kovidská psychopatie -, bylo hromové zničení iluzí. Instituce, o nichž jsme se domnívali, že nám mají krýt záda, ty, které mají chránit naše zdraví, chránit právní stát, ctít naše vrozená práva, zajišťovat poctivost profesionální lékařské praxe – ty všechny byly odhaleny jako zločinně podvodné.

Například těch několik lékařů zde na Novém Zélandu, kteří si vzali za své vykonávat praxi v souladu se svými profesními zásadami, je stále pronásledováno a perzekuováno zkorumpovanou lékařskou radou. Tito kolegové, kteří se odvážili léčit pacienty trpící covidem a/nebo Jab, kteří se odvážili prosazovat informovaný souhlas a kteří se odvážili zůstat věrni Hippokratově přísaze, kterou složili při získání lékařského titulu – přišli o licenci k výkonu povolání a jsou popotahováni před klokaními soudy, jako by byli zločinci.

Víte, v posledních několika letech jsme byli pomalu nuceni přijmout kdysi nemyslitelné: že přirozená imunita nemá žádnou váhu, že geneticky upravené očkování, které nezabrání ani přenosu, ani nákaze patogenu, proti němuž bylo vyrobeno, je úžasné a že náhlá úmrtí u mladých lidí a nadměrná úmrtnost celkově jsou jen běžnou součástí života, nic, co by tu bylo k vidění!

Je mnoho způsobů, jak zabíjet: pomalu nebo rychle, tiše, zákeřně a po nepostřehnutelných stupních – nebo kataklyzmaticky hlasitě, jako v otevřeném boji. A my jsme svědky toho, jak se všechny odehrávají na naší zasažené zeměkouli.

Od roku 2020 žijeme v této válce vedené proti lepším stránkám lidstva v jakémsi stanném právu. Cenzura, nátlak a vraždění se stávají normou, ať už byla válka vyhlášena, nebo ne, ať už je válka stíhána armádami na vražedných polích Evropy a Blízkého východu, nebo, což je mnohem chytřejší, neviditelnou rukou, která tlačí falešnou pandemii, aby vyhladila naše práva, po níž následuje injekce, která mrzačí a likviduje naše já.

Nejsem optimistický, pokud jde o povahu lidské přirozenosti, a vidím závislost na ničení jako základní aspekt našeho druhu. Vznikající vlastnosti, které charakterizují naše instituce, směřují především k ovládání. Snaha o poznání je většinou skrytou snahou o získání moci.

Existuje však i lidské dobro, jak může čas od času potvrdit malé shromáždění v přímořské vesnici, když se ve vzduchu vznáší poezie a hudba.

Až se budeme připravovat na další nápor, myslím, že naší největší výzvou bude udělat soudruhy z těch, kteří ve své naivitě, nevědomosti, nedbalosti nebo snad oportunismu přijali vnucování Skutečného nepřítele, oné tlupy lidí, kteří, balzamováni svým bohatstvím a touhou vládnout, dokázali zavřít svět a zároveň přesvědčit zavřené, aby je chválili – a se samolibou ctností pokračovali v jejich díle.

Jak geniální, jak prozíravé! Ale jak postrádají cokoli, o co by se dalo usilovat.

Když jsem se včera vracel po zaoceánské silnici, říkal jsem si, že nikam nejet a nic nedělat nemůže být lepší, a věděl jsem, že za zachování tohoto práva budeme muset bojovat zuby nehty. Budiž, je to na nás, vždycky to bylo na nás, a boj nikdy nepřestane.

Dr. Garcia je psychoanalytik a psychiatr narozený ve Filadelfii, který v roce 2006 emigroval na Nový Zéland. Je autorem různých článků, od zkoumání psychoanalytické techniky přes psychologii tvořivosti v hudbě (Mahler, Rachmaninov, Skrjabin, Delius) až po politiku. Je také básníkem, prozaikem a divadelním režisérem. V roce 2021 odešel z psychiatrické praxe, poté co pracoval ve veřejném sektoru na Novém Zélandu. Navštivte jeho substack na https://newzealanddoc.substack.com/, kde byl tento článek poprvé publikován.