Vražda Ismaila Haníji je zločinný a zoufalý čin

Téměř ihned po zahájení války v Gaze 7. října Izrael doufal, že využije své genocidy v pásmu Gazy k dosažení svého dlouhodobého cíle, kterým je regionální válka, jež by postavila do latě Washington, Írán a další blízkovýchodní země.

Navzdory své bezvýhradné podpoře genocidy v Gaze a různých konfliktů v regionu se Spojené státy zdržely vstupu do přímé války proti Íránu a dalším zemím.

Přestože porážka Íránu je strategickým cílem, Spojené státy nemají k vedení takové války nyní ani vůli, ani prostředky.

Po deseti měsících neúspěšné války proti Palestincům v Gaze a vojenské patové situace proti Hizballáhu v Libanonu Izrael opět zrychluje své akce s cílem vyvolat širší konflikt.

Tentokrát se však tento genocidní stát pouští do hry, v níž je riziko obrovské... nejnebezpečnější ze všech jeho sázek.

Proto se v úterý bombardováním obytné budovy v Bejrútu zaměřil na vysokého představitele Hizballáhu a samozřejmě zavraždil nejznámějšího a nejpopulárnějšího palestinského politického vůdce.

Haníjovi se podařilo navázat a posílit vazby s Ruskem, Čínou a dalšími zeměmi mimo americko-západní politický plac.

Palestinský vůdce byl zabit v íránském hlavním městě krátce poté, co se zúčastnil inaugurace nového íránského prezidenta Masúda Pezeskiana.

Tím vyslal vzkaz jak nové íránské administrativě, která je připravena pokračovat v eskalaci, tak Hamásu, který ví, že Izrael nemá v úmyslu ukončit válku ani přistoupit na vyjednané příměří. Tento poslední bod je možná nejnaléhavější.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu již několik měsíců dělá vše, co je v jeho silách, aby zabránil diplomatickému úsilí o ukončení války. Zavražděním hlavního palestinského vyjednavače Izrael vyslal poslední a rozhodný signál: okupační stát sází na násilí a na nic jiného.

Rozsah izraelských provokací však představuje pro propalestinský tábor na Blízkém východě velkou výzvu: jak může odpovědět stejně silným poselstvím, aniž by přistoupil na izraelskou touhu zatáhnout celý region do ničivé války?

Vzhledem k vojenským schopnostem takzvané „osy odporu“ jsou Írán, Hizballáh a další země jistě schopny této výzvě navzdory rizikům čelit.

Stejně tak je důležité si uvědomit, že velkolepá eskalace izraelského konfliktu v regionu následovala po Netanjahuově cestě do Washingtonu, která kromě četných úslužných a nestydatých ovací před americkým Kongresem nijak zásadně nezměnila postoj USA, jenž je založen na bezpodmínečné podpoře Izraele bez přímého zapojení USA do regionální války.

Nedávné střety mezi armádou, vojenskou policií a příznivci fašistického proudu v Izraeli navíc naznačují, že státní převrat v Izraeli by mohl být reálnou možností.

Jak řekl vůdce izraelské opozice Jair Lapid: „Nejsme na pokraji, jsme v propasti“.

Netanjahuovi a jeho okruhu fašistů je tedy jasné, že jednají ve stále omezenějším časovém rámci a s úzkými hranicemi. Zavražděním Haníji, politického vůdce, který v podstatě hrál roli diplomata, Izrael ukázal míru svého zoufalství a limity dané jeho vojenským selháním.

Vzhledem k tomu, kam až je Izrael ochoten zločinně zajít, může takové zoufalství nakonec vést k regionální válce, kterou se Izrael snaží rozpoutat již dlouho před válkou v Gaze.

S ohledem na slabost a nerozhodnost Washingtonu tváří v tvář izraelské neústupnosti se okupačnímu státu může splnit jeho přání.