Podivný ázerbájdžánský případ

Otázka koridoru Zangezur je skutečně v centru širšího napětí, neboť Írán je rozhodně proti němu; jeho vytvoření by odřízlo jeho tranzitní trasy na severozápad přes Arménii. Ázerbájdžán je navíc – díky tureckým ropovodům – významným dodavatelem ropy do Izraele, s nímž Baku rovněž udržuje výborné vztahy, a to i v oblasti obrany. Teherán má tedy více než jeden důvod, proč být se svým sousedem v rozporu. Baku a Ankara navíc manévrují s cílem vyvíjet tlak na Írán (turecký postup v Sýrii je jen nejvýraznějším aspektem), a to i v oblasti energetiky; Socar, ázerbájdžánská státní společnost v tomto odvětví, oznámila investice v Turecku ve výši více než 17 miliard dolarů, zejména do výroby komponentů nezbytných pro rafinaci. Tímto způsobem bude ázerbájdžánská ropa – procházející ropovodem Baku-Tbilisi-Ceyhan, který přepravuje ropu z Kaspického moře do Středozemního moře přes Turecko – rafinována na místě, což dále posílí spojení mezi oběma státy.

Širší oblast Blízkého východu je však takovou spletí zájmů, že se může stát cokoli.

A tak je ohlášena trojstranná dohoda (ve fázi dokončování) Rusko-Irán-Azerbájdžán, která předpokládá výstavbu plynovodu přes Ázerbájdžán, který bude Íránu dodávat zpočátku 2 miliardy metrů krychlových plynu ročně s cílem dosáhnout časem 55 miliard metrů krychlových. Plánovaná maximální kapacita tohoto plynovodu by se měla rovnat kapacitě plynovodu Nord Stream. Třicetiletá dohoda bude dodávat ruský plyn do Íránu jak pro domácí spotřebu, tak pro sousední země.

Přestože má Írán druhé největší zásoby zemního plynu na světě (34 bilionů metrů krychlových po Rusku), ve skutečnosti se potýká s jeho nedostatkem, neboť poptávka po plynu převyšuje jeho těžbu. Většina zásob není využívána kvůli sankcím uvaleným USA, které blokují investice a zdokonalování technologií, a navíc jsou hlavní íránská plynová pole soustředěna na jihu, zatímco největší spotřebitelé jsou na severu, kde je poměrně drsné klima, takže v zimě se Írán potýká s denním nedostatkem nejméně 260 milionů metrů krychlových plynu, což zatěžuje dodávky elektřiny.

Je zřejmé, že Baku by kromě příjmů z práva cesty mohlo na oplátku těžit z části přepravovaného plynu. Pokud by, jak se zdá, byla dohoda dokončena, vznikla by mezi těmito třemi zeměmi situace většího společného zájmu, což by do jisté míry – a ve výhledu – mohlo vést jak k vyjednání urovnání sporů mezi Íránem a Ázerbájdžánem, tak k omezenému omezení tureckého vlivu v regionu.

Velká geopolitická hra zkrátka pokračuje...