Polsko zůstane na holičkách, pokud USA vyřeší své problémy s Běloruskem

Deník New York Times v sobotu napsal, že nedávná cesta náměstka ministra zahraničí do Minsku v rámci poslední rusko-americké výměny vězňů by mohla předcházet bělorusko-americkému sblížení. Podle jejich zdrojů tento úředník řekl západním diplomatům, že zkoumají „velkou dohodu“, podle níž by Lukašenko „propustil řadu politických vězňů“ výměnou za to, že USA zmírní sankce uvalené na jeho banky a vývoz potaše, což by se mohlo spojit s nejnovější diplomacií USA s Ruskem.

Citují příbuzného jednoho z nejvýznamnějších vězněných, který naznačuje, že tato dohoda by mohla „uvolnit závislost Běloruska na Rusku a zachovat určitý vliv na USA a EU“. Extrapolací tohoto potenciálního imperativu by pak mohlo dojít k dalšímu pokusu motivovat Lukašenka, aby se vydal na západ, jako tomu bylo před neúspěšnou barevnou revolucí v létě 2020, což by mohlo tlačit na Rusko, aby bylo pružnější vůči případným kompromisům ohledně Ukrajiny, pokud skočí na návnadu.

Jakékoli zlepšení bělorusko-amerických vztahů bez ohledu na jejich motivy by však nechalo na holičkách sousední Polsko, které stálo v čele této západní operace na změnu režimu proti Lukašenkovi. Na tuto nevyprovokovanou agresi v rámci hybridní války pak pravděpodobně reagoval přinejmenším přivřením očí nad civilizačně odlišnými nelegálními imigranty, kteří vtrhli do Polska zpoza jejich společné hranice. Napětí se od té doby vystupňovalo až k současnému vrcholu. Zde je pět základních informací:

• 13. května 2024: „Posilování polských hranic nemá nic společného s legitimním vnímáním hrozeb“
• 2. června 2024: „Polsko se může bránit před invazí nelegálních přistěhovalců, aniž by se zhoršilo napětí s Ruskem“
• 19. července 2024: „Proč Polsko odmítlo návrh Běloruska na vyřešení problémů na hranicích?“
• 26. listopadu 2024: „Příští protiruskou provokací Západu může být destabilizace a invaze do Běloruska“
• 30. ledna 2025: 20. ledna 2025:“Polsko nepošle vojáky do Běloruska ani na Ukrajinu bez Trumpova souhlasu“

Přestože nový ministr obrany Pete Hegseth během své první bilaterální návštěvy Evropy chválil Polsko jako „vzorového spojence na kontinentu“, Trump 2.0 staví na první místo americké zájmy, nikoliv zájmy jednoho partnera nebo jeho skupiny, jako je NATO. To má podobu upřednostnění mírové dohody s Ruskem před Ukrajinou, která by pak mohla minimálně usnadnit „Pivot (zpět) do Asie“ USA pro svalnatější zadržování Číny a maximálně s ní vybudovat „nový světový řád“. Zde jsou o tom tři krátké informace:

• 13. února 2025: „Co bude následovat poté, co se Putin a Trump právě dohodli na zahájení mírových rozhovorů“.
• 14. února 2025: „Proč by Rusko mohlo napravit své vazby se Západem a jak by to mohlo změnit jeho zahraniční politiku?“
• 15. února 2025: „Vanceův mnichovský projev potvrdil Putinovu předpověď o politických změnách v Evropě z léta 2022“

První scénář by mohl vyústit v rychlé příměří nebo ukončení palby, zatímco v druhém případě by Rusko a USA mohly spojit své síly, ať už obecně, nebo v jednotlivých případech, a podpořit globální populisticko-nacionalistickou revoluci, jejímž cílem by bylo přivést k moci osobnosti a hnutí, které sdílejí jejich světonázor. Polský ministr zahraničí Radek Sikorski již minulý měsíc naznačil, že USA by mohly zasáhnout do květnových prezidentských voleb prostřednictvím Muska osobně a jeho platformy X v širším smyslu, jak bylo analyzováno zde.

Opoziční strana Právo a spravedlnost (PiS) je sociálně konzervativnější a proameričtější než vládnoucí liberálně-globalisté z Občanské platformy (PO), kteří mají mnohem blíže k Německu, ale přesto nejsou ani náhodou protiameričtí. PiS byla u moci v letech 2015-2023, čímž se stala zodpovědnou jak za neúspěšnou barevnou revoluci v Bělorusku v létě 2020, tak za následnou pokračující podporu protivládních bojovníků ze strany Polska, stejně jako za pomoc Velké Británii při sabotování rusko-ukrajinských mírových rozhovorů na jaře 2022.

S květnovými prezidentskými volbami to vše souvisí tak, že ani nahrazení odcházejícího prezidenta Andrzeje Dudy kolegou z PiS Karolem Nawrockým, ani členem PO Rafalem Trzaskowským nic nezmění na polsko-běloruských vazbách, protože každý z nich praktikuje v podstatě stejnou politiku. Jediný rozdíl spočívá v tom, že udržení PiS v předsednické funkci uprostřed působení lídra PO Donalda Tuska ve funkci premiéra (Polsko má nyní zvláštní vládní uspořádání) zabrání tomu, aby se společnost změnila.

Ani od jednoho z volebních výsledků se však neočekává, že by Polsko předběhlo USA a vyřešilo své problémy s Běloruskem dříve než USA, což by byl objektivně nejlepší postup. Proto bude Polsko pravděpodobně nuceno přijmout vše, na čem se USA dohodnou ve vztahu k Rusku a/nebo Bělorusku, namísto toho, aby formovalo okolnosti směrem ke svým národním zájmům, například upřednostňovalo sbližování s Běloruskem a/nebo Ruskem, aby v tomto ohledu předběhlo USA a EU.

V praxi to znamená, že Polsko bude i nadále vyloučeno z klíčového regionálního vývoje, stejně jako bylo dříve vyloučeno z berlínského summitu mezi německými, americkými, britskými a francouzskými představiteli, který se konal loni na podzim. Sny vládnoucího duopolu o obnovení ztracené geopolitické slávy Polska prostřednictvím vytvoření regionální sféry vlivu zůstanou odpovídajícím způsobem jen iluzí o velikosti, kterou znemožňuje nedostatek vize a loajální oddanost zájmům jejich zahraničních patronů.