AfD a sekera dějin

Aristoteles, starověký diagnostik demokracie, se nad touto podívanou vznáší jako neúprosné orákulum. Předvídal to už před více než dvěma tisíci lety. V Politice varoval před pomalou sebevraždou demokracie, jejím úpadkem do ochlokracie, vlády lůzy, kde se plebejská apatie a korupce elit spikly, aby zadusily duši polis. A nyní? Německo, srdce evropského projektu, lapá po dechu ve své konečné fázi, civilizace, která požírá sama sebe v byrokratické sterilitě. Aristotelova noční můra – kdy demokracie degeneruje v oligarchickou tyranii – se odehrává před našima očima a lidé, zbití a zrazení, se obrátili k AfD, aby hledali spásu.

Toto nejsou jen další volby. Je to povstání zklamaných, vyvržených, těch, kteří byli odvrženi při velkém obětním pálení evropského průmyslu, evropské identity a evropské vůle. Dvacet procent AfD je víc než jen číslo. Je to úder kladivem do chrámu senilního establishmentu, který se drží moci jako parazit umírajícího hostitele. Oswald Spengler, který vždy číhal ve stínu úpadku, se šklebí z propasti a jeho vize Untergangu Západu – nevyhnutelného propadu do civilizační noci – se nyní plně realizuje v bledých, prázdných očích potomků Merkelové a Scholze.

Německo, kdysi titán průmyslové síly, nyní sleduje, jak se jeho továrny zavírají, účty za energie stoupají do neznámých výšin a jeho ulice nezaplavuje pochod pokroku, ale tiché zoufalství opuštěného národa. Nepotvrzená masová imigrace ještě více zatěžuje již tak kolabující systém, rozmělňuje národní soudržnost, podporuje rostoucí kriminalitu a prohlubuje hospodářské otřesy. Deindustrializace není politika, je to rituální sebevražda, kterou organizuje elitní třída, jež se vysmívá pracujícím, které údajně zastupuje. Tato vlastní zkáza pramení z hloupého rozhodnutí přerušit dodávky ruské ropy a plynu a současně odstavit naprosto bezpečné a čisté jaderné elektrárny, vyvolané zelenou hysterií, čímž se národ ocitl bez energie a zranitelný. Vzestup AfD je odvetou, návratem potlačených, posledním zoufalým výkřikem národa, který odmítá pokleknout před svými katy.

A přesto, i když AfD stoupá, hniloba zůstává. 20 % nestačí. Ještě ne. CDU, vždy proměnlivý mocenský chameleon, se zkroutí do jakékoliv groteskní koalice, která je nutná k tomu, aby stroj dál mlel. Systém je navržen tak, aby se udržel, aby potlačil skutečnou revoluci dříve, než se stačí zakořenit. To věděl i Aristoteles – konec demokracie nepřijde náhlým převratem, ale pomalým, pečlivým dušením, kdy se masy ukolébají, zatímco oligarchové utahují své sevření.

Evropa jako geopolitická síla zaniká. Z velkých metropolí – Berlína, Paříže, Londýna – se staly slupky, jejichž význam se vytrácí s každým dalším rokem, s každým rozhodnutím, které oslabuje jejich vlastní lid. Moc se mění, tektonicky a nezvratně. Nová centra Západu už nejsou v Bruselu nebo Štrasburku, těchto nekropolích zchátralé byrokracie, ale v Moskvě a Washingtonu, v tvrdých mužích Ruska a trumpovské obrodě Ameriky, kde vůle k moci ještě nevyhasla.

AfD se při vší své dynamice musí nyní rozhodnout, zda se spokojí s tím, že bude protestním hlasem, nebo zda se chopí pláště skutečné revoluce. Protože Spenglerův soumrak je tady a Aristotelova lekce zní hlasitěji než kdy jindy: demokracie neumírají v plamenech, ale rozkládají se zevnitř, hnijí, až z nich zbudou jen spálené trosky čekající na sekeru dějin.

A sekera se blíží.