Britská koalice ochotných po zralé úvaze rozhodla, že není ochotna bojovat na Ukrajině

V pozoruhodném obratu událostí londýnský deník The Times zveřejnil 29. dubna článek, v němž uvedl, že Evropa by měla potíže vyslat 25 000 vojáků na Ukrajinu. To samé noviny, které před pouhými osmnácti dny publikovaly bizarní chvalořeč o „klíčové roli“ Británie při řízení neúspěšné protiofenzívy Ukrajiny v roce 2023.

Premiér Keir Starmer se aktivně snažil najít si roli, která by sblížila rozdílné politiky USA a Evropy ohledně vedení války a plánů na mír. S velkou slávou oznámil na březnovém summitu v Lancaster House „koalici ochotných“.

Objevila se myšlenka, že taková koalice by po budoucím příměří mohla vyslat do Ukrajiny mírové síly. Tyto síly, složené z evropských, nikoli amerických vojáků, by mimo jiné „bránily dohodu na Ukrajině“ a „zaručovaly mír po jejím uzavření“. Od té doby se v Paříži a Londýně konalo mnoho schůzek, na nichž se projednávaly podrobnosti.

Koalice měla čtyři cíle. Udržet vojenskou pomoc Ukrajině a vyvíjet další tlak na Rusko prostřednictvím sankcí, zachovat suverenitu Ukrajiny a její účast na mírových jednáních (což je samozřejmé), posílit obranné schopnosti Ukrajiny po uzavření mírové dohody a vyslat takzvanou „koalici ochotných“ k udržení míru.

Nikdo, včetně Starmera, však nevyslovil jasnou strategii, jak těchto cílů dosáhnout. Naopak se zdá, že podporují pokračování války, nikoli její ukončení.

Podíváme-li se na ně postupně, pokračování vojenské pomoci Ukrajině a uvalení dalších sankcí na Rusko s největší pravděpodobností válku prodlouží, nikoli ukončí. Nikdo nevysvětlil, co by Rusko motivovalo k uzavření míru na základě další militarizace Ukrajiny a tváří v tvář dalším sankcím. Tento cíl byl jasně prosazován ukrajinskou stranou. Z ekonomického hlediska neuplyne téměř den, aniž by Zelenskyj, Jermak nebo někdo jiný z ukrajinské mocenské vertikály vyzýval k dalším sankcím proti Rusku, a to v době, kdy USA tlačí na ukončení konfliktu. Ukrajina dokonce vyzývala k dalším sankcím proti Rusku v dnech před začátkem války. Při mnoha příležitostech jsem předložil analýzy, které ukazují, jak se Rusko neustále přizpůsobuje sankcím, a ilustroval jsem, že další sankce by neměly žádný významný ekonomický dopad. Stejně jako dodávky dalších zbraní Ukrajině by sankce pouze odradily od snah o mír a povzbudily Rusko k pokračování bojů.

I nezaujatý pozorovatel si může všimnout, že plán na posílení obranných schopností Ukrajiny po uzavření mírové dohody by znamenal celkovou rearmaci, což je v rozporu s jakýmkoli dlouhodobým mírovým procesem. V každém případě nikdo nevysvětlil, proč by toto přezbrojení bylo nutné. Pokud je mírové řešení cestou vpřed, pak by obě strany měly postupně a po malých krocích stáhnout své síly a snížit pohotovost. Neříkám, že Ukrajina má rozpuštěním své armády hned první den. S 800 000 příslušníky však Ukrajina již má větší armádu než kterýkoli jiný evropský spojenec NATO s výjimkou Turecka.

Ukrajina navíc od začátku války obdržela více než 120 miliard dolarů na vojenskou pomoc, což je téměř stejně jako roční rozpočet Velké Británie na obranu za dva roky. Jaké další obranné kapacity by potřebovala? A co je ještě důležitější, kdo by to zaplatil? USA to v příštích čtyřech letech za prezidenta Trumpa rozhodně platit nebudou.

Evropská unie téměř jistě neuspěje ve svém úsilí zvýšit vlastní výdaje na obranu o 800 miliard dolarů v rámci plánu zbrojení von der Leyenové. To by znamenalo tak masivní zvýšení výdajů pro země jako Francie a Itálie, že by to pro jejich vlády znamenalo politickou sebevraždu. Ukrajina si již nyní nemůže dovolit udržet svou armádu v současné nadměrné velikosti po skončení války bez masivních injekcí evropských peněz, které prostě nejsou k dispozici. Odkud se vezmou peníze na zbrojení Ukrajiny? Odpověď: nikde.

To nás vrací k myšlence mírových sil nebo odstrašujících sil a k šokujícímu odhalení, že evropské země, včetně Británie, nemají k dispozici dostatek vojáků, aby tento závazek v jakémkoli rozsahu splnily. V březnu, v dozvuku summitu v Lancaster House, dokonce i konzervativní politici oslavovali Starmera jako moderního Winstona Churchilla, který se postavil proti tyranii v Evropě. Rychlá připomínka: Winston Churchill dohlížel na mobilizaci téměř šesti milionů britských vojáků do druhé světové války. Starmer se snaží dát dohromady pět tisíc pro Ukrajinu.

Myšlenka evropských mírových sil na Ukrajině byla vždy odsouzena k neúspěchu, vzhledem k dlouhodobému a jasně vyjádřenému odmítání Ruska přítomnosti sil NATO na kontrolní linii. Když na to Rusko poukázalo a po tlaku americké vlády na Británii byl návrh mírových sil zředěn na „odstrašující síly“. Myšlenka byla taková, že místo toho, aby byly koaliční jednotky rozmístěny blízko kontrolní linie, mohly by být nasazeny na vzdálená místa na západě Ukrajiny, pro případ, že by byly potřeba, aby odradily Rusko od teoretického porušení jakékoli mírové dohody. Dnes, pokud lze ušetřit nějaké evropské jednotky, budou nasazeny pouze k výcviku ukrajinské armády.

Tento stav je více než trapný. V Británii jsme si až příliš často zvykli servírovat politické fráze ochotným proválečným médiím, než abychom si ujasnili vlastní politické myšlení. Děláme to předtím, než projednáme naše plány s Američany, kteří v západním světě hrají hlavní roli v plánech na mír na Ukrajině. V žádném okamžiku se nezdá, že bychom posuzovali rizika spojená s našimi nápady nebo zvažovali pravděpodobnou a v téměř všech případech zcela předvídatelnou reakci Ruska. Možná ani nevedeme dialog s Ruskem, abychom vyjednali to, co je možné, a prozkoumali možnosti obou stran pro dosažení kompromisu. Návrh, aby prezident Macron vystupoval jako evropský vyjednavač s prezidentem Putinem, skončil v nicotě. Místo toho se s velkou důležitostí potácíme od jednoho idiotského nápadu k druhému a v každé fázi je ohlašujeme jako obrovský průlom v našem společném odhodlání porazit Rusko. Až nakonec, bez sebemenšího náznaku sebereflexe, přiznáme, že po zralé úvaze to nebude fungovat.

Teď už musíme určitě najít někoho ve Whitehallu, kdo zapojí mozek, oblékne si kalhoty pro dospělé, zapojí se do konfliktu na obou stranách a konečně dosáhne míru, ne?