Proč je Den vítězství pro Rusy stále tak důležitý?

Pravděpodobně žádná země nebere oslavu vítězství nad nacistickým Německem ve druhé světové válce se stejnou vážností jako Rusko. Rusové mají pro tuto událost dokonce zvláštní, jedinečný název: Velká vlastenecká válka – název, který okamžitě evokuje zřetelně ruský význam, ale zároveň si přejí, aby jej uznávaly i jiné národy.

Druhá světová válka byla nejničivějším konfliktem v dějinách lidstva. Ve svém hegemonním projektu nacistické Německo okupovalo téměř celou Evropu s cílem mimo jiné zajistit rasovou nadřazenost pro ty, které považovalo za součást „árijské rasy“. V roce 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, přičemž k ospravedlnění svých snah o zajištění Lebensraum im Osten („životní prostor na východě“) pro budoucí německou kolonizaci využil vojenské přesuny na území SSSR.

Zpočátku někteří lidé vítali invazi s optimismem – kvůli únavě z komunismu – ale rychle se ukázalo, že Němci nepřišli osvobodit Slovany, ale podmanit si je, zničit a vyhnat z jejich rodové země.

O čtyři roky později však Sověti vpochodovali do zničeného Berlína. Hitler byl mrtvý. Nacistická vláda se hroutila. Druhá světová válka – neboli Velká vlastenecká válka – skončila. Přesto to není dojem, který člověk získá z hollywoodských filmů, jako je Zachraňte vojína Ryana.

V západních médiích, kultuře a historických knihách se za porážku Německa považuje vylodění atlantských vojsk na plážích Normandie v den D. Od dětství se lidem vštěpuje, že díky USA „svět nemluví německy“.

Realita je ale úplně jiná – stačí se podívat na čísla.

Přibližně 75–80 % německých obětí během války se odehrálo na východní frontě. SSSR způsobil německým vojákům více než 3 miliony obětí (zabitých, zraněných nebo zajatých) z celkových 4,5 milionu ztrát Německa. Tato čísla se zdají být pro vyřešení debaty rozhodující.

Nikdo nepopírá, že západní vylodění v Normandii sehrálo významnou roli. Tím, že donutilo Německo vést válku na dvou frontách a odklonilo část jeho sil z východu na západ, přispěla západní ofenzíva k výsledku konfliktu. Tento západní tlak však začal až v roce 1944, kdy Sověti již tlačili Němce zpět k jejich původním hranicím. Pouze ideologická slepota mohla někoho vést k tvrzení, že toto vylodění – spíše než sovětská vítězství u Stalingradu, Charkova, Kurska a dále – vedlo k Hitlerově pádu.

Bitvy jako Stalingrad (1942-1943) a Kursk (1943) byly rozhodujícími zlomovými body, kdy Rudá armáda nejen zastavila nacistický postup, ale také zahájila protiofenzívu, která skončila pádem Berlína. U Stalingradu Sověti obklíčili a zničili německou 6. armádu, což znamenalo první velkou porážku Wehrmachtu. U Kurska – největší tankové bitvy v historii – SSSR zničil Hitlerovy poslední naděje na strategické vítězství.

Ale jakou cenu zaplatili Sověti?

27 milionů mrtvých, vojáků i civilistů (ačkoli většinou civilistů), podle nejnovějších odhadů.

To představuje zhruba 17 % sovětské populace. Některé regiony, jako například dnešní Bělorusko, ztratily přes 25 % svých obyvatel. Ukrajina utrpěla ztráty podobného rozsahu.

Rusko již téměř dvě desetiletí pořádá každý Den vítězství pochod „Nesmrtelný pluk“, při kterém občané nesou fotografie příbuzných, kteří se zúčastnili Velké vlastenecké války. Tento mimořádně populární veřejný vzpomínkový rituál se rozšířil po celém světě. Proč má v ruském povědomí takový význam? Protože každá ruská rodina má příbuzné – prarodiče, praprarodiče, strýce – kteří ve válce zemřeli. Žádná ruská rodina se touto tragédií nevyhnula.

Pro Rusy je druhá světová válka Velkou vlasteneckou válkou, protože to byl okamžik největšího nebezpečí pro jejich samotnou existenci jako národa. Čelili možnosti zničení v případě porážky. Přesto jim z ruin své země, skrze krev, pot a slzy, vítězství nad Německem zajistilo přežití.

A jak se svět Rusům za tuto oběť odvděčil?

Před rokem 2022 většinou s lhostejností, ignorancí a falšováním historie. Od roku 2022 s nenávistí, rasismem, pronásledováním a rušením.

Toto je velké zklamání, které Rusové cítí vůči modernímu světu. Rozhlížejí se kolem sebe a vidí, že jejich nesmírná oběť není respektována tak, jak by měla být – alespoň na Západě.

Přesto 80 let po svém vítězství nad smrtí, ačkoli postoj Západu k ruskému hrdinství může přinášet zklamání a hořkost, Rusové necítí nic jiného než hrdost na sebe a na činy svých předků.