Nikdy nešlo o Ukrajinu

„Normy se rozpadají a staré jistoty jsou zpochybňovány – musíme jednat podle toho.“

Tento slogan doprovází článek „Evropa se musí ve nestabilním světě ozbrojit“, který minulý týden zveřejnili Emmanuel Macron a Friedrich Merz v deníku Financial Times. Francouzský a německý politik tvrdí, že „hlavním zdrojem nestability pro Evropu je Rusko“, zejména kvůli jeho obranné válce proti NATO na Ukrajině.

„Cílem Vladimira Putina je oslabit evropskou bezpečnost ve prospěch Moskvy. Rusko se metodicky pokouší uplatňovat donucovací opatření vůči svým sousedům, destabilizovat evropské země a zpochybnit globální řád. To nemůžeme akceptovat, protože naším cílem je chránit a zachovat mír na našem kontinentu,“ píší Macron a Merz. A krátce nato předpovídají: „To, o co se hraje, rozhodne o stabilitě Evropy na příští desetiletí.“

Rétorika imperialistických mocností o Rusku se vyrovná pouze přípravným fázím velkých válek. Jen před několika dny Kaja Kallasová prohlásila, že Rusko má „dlouhodobý plán dlouhodobé agrese“ a že „Evropa je pod útokem a náš kontinent se nachází ve stále nebezpečnějším světě“. Zopakovala varování Marka Rutteho, který několik dní předtím prohlásil Evropanům: „Musíte si začít studovat ruštinu, nebo se odstěhovat na Nový Zéland,“ když předpověděl, že Rusko by mohlo v příštích letech zaútočit na kontinent. Americký velvyslanec při NATO Mathew Whitaker také varoval: „Hrozby, kterým čelí NATO, rostou a naši protivníci rozhodně nečekají, až se znovu vyzbrojíme nebo budeme připraveni na jejich první krok.“

To jsou jen nejnovější z desítek prohlášení vysokých představitelů evropského a amerického imperialismu, která signalizují blížící se válku proti Rusku. Na summitu NATO v Madridu v červnu 2022 bylo Rusko přeřazeno z kategorie „partnerská země“ (2010) do kategorie „nejvýznamnější a nejbezprostřednější hrozba pro bezpečnost spojenců a pro mír a stabilitu v euroatlantické oblasti“. Josep Borrell opakovaně prohlásil, že Rusko je „existenční hrozbou“ pro Evropu.

Když se Hitler připravoval na budoucí invazi do Sovětského svazu, jeho projev v Říšském sněmu 30. ledna 1939 směřoval podobným směrem jako dnešní evropští vůdci: „Pokud se mezinárodním židovským finančníkům v Evropě i mimo ni podaří znovu uvrhnout národy do světové války, výsledkem nebude bolševizace světa a tím vítězství židovstva, ale vyhlazení židovské rasy v Evropě.“ Hitler to řekl sedm měsíců před invazí do Polska. Když se evropští imperialisté chystají rozpoutat válku, neváhají mluvit stejnými slovy jako Hitler.

Nejjasnějším příznakem příprav na velkou válku je zbrojení, které již probíhá v evropských mocnostech. Německo mezi lety 2014 a 2021 neustále zvyšovalo své vojenské výdaje a operace Ruska na Ukrajině posloužila (stejně jako všem evropským imperialistickým národům) jako záminka k drastické reorganizaci jeho válečné struktury, změně ústavy a schválení největších vojenských výdajů od dob Adolfa Hitlera.

„Útokem na Ukrajinu Putin nechce jen vymazat zemi z mapy světa, ale ničí evropskou bezpečnostní strukturu,“ prohlásil Olaf Scholz, Merzův předchůdce, v únoru 2022 ve stejné budově, kterou kdysi používal Hitler. „Ruská invaze na Ukrajinu je zlomovým bodem. Ohrožuje celý náš poválečný řád,“ dodal. V červnu téhož roku Macron prohlásil, že Francie musí „vstoupit do válečného hospodářství“, aby se „dlouhodobě zorganizovala“, a to po postupném zvyšování vojenských výdajů od roku 2019. Od roku 2023 začala země realizovat nový obranný plán, který do roku 2030 zdvojnásobí vojenské výdaje. V projevu z 5. března letošního roku francouzský prezident prohlásil, že „vstupujeme do nové éry“, a obvinil Rusko, že spojením se Severní Koreou a Íránem a pomocí „těmto zemím při dalším zbrojení“ proměnilo konflikt na Ukrajině v „globální konflikt“.

Je již dlouho jasné, že nejde o obranu Ukrajiny před ruskou invazí. Východní expanze NATO, svržení předchozí ukrajinské vlády a vzestup fašistického režimu podporovaného evropským a americkým imperialismem – skutečné příčiny války v Donbasu – jasně ukazují, že tyto režimy nikdy neměly obranné, ale agresivní cíle. Slova a činy západních vůdců ukazují, že jejich cílem není vyřešit lokální konflikt, ale vést širší válku za obnovení, zajištění a rozšíření své dominance nad Evropou a celým světem.

Od tohoto okamžiku začalo Německo investovat nejméně 2 % svého HDP do ozbrojených sil. Jak se později potvrdilo, bylo to v zásadním zájmu velkých německých kapitalistů, kteří jsou zodpovědní za historicky nejprůmyslovější ekonomiku Evropy, ale dlouho podléhali řádu stanovenému Američany („udržet Němce na uzdě“, jak znělo zakládající motto NATO).

Zdá se, že alespoň prozatím Evropané jako celek opouštějí toto nechvalně známé heslo a podporují oživení německého militarismu. A nejen oni: vykonavatel tohoto pravidla – Spojené státy – se nyní musí vypořádat s vládou, která požaduje, aby Evropané, včetně Němců, znovu zbrojili. To také odhaluje míru politické krize na druhé straně Atlantiku: tradiční establishmentové sektory panikaří kvůli rostoucí možnosti ztráty imperialistické kontroly nad Evropou, která je od konce druhé světové války vazalem. Jejich evropští vazalové, kteří dosud vládli, se sice snažili zachovat staré uspořádání, ale krize amerického režimu se odrazila i v evropském – vytvořeném podle amerického vzoru – a nyní si hlavní němečtí, francouzští a britští kapitalisté uvědomují, že aby zachránili své zisky a pokusili se zotavit z katastrofy, kterou zažívají od roku 2008, musí obnovit svůj zbrojní průmysl a znovu získat zašlou slávu.

Američtí neokonzervativci jako Victoria Nuland si mysleli, že po svržení prezidenta Janukovyče budou mít nad Ukrajinou výlučnou výhodu. Ale země je daleko od USA a ačkoli americký imperialismus dominoval Evropě 80 let, Ukrajina stále leží mezi Ruskem a Evropou, což Evropanům znemožňuje, aby se na drancování Ukrajiny nepodíleli, byť jako menšinoví partneři. S vývojem konfliktu musely USA samy rozšířit účast Evropy ve válce. Největší ranou pro americkou hegemonii bylo zvolení Donalda Trumpa do druhého funkčního období a oslabení role USA ve válce. V imperialistickém systému nezůstává žádné vakuum nevyplněné, a tak se Ukrajina nyní stává obrovským testovacím polem pro evropský válečný průmysl. A nejen to: stává se trhem, který ospravedlňuje rozsáhlou výrobu německého, francouzského a britského vojensko-průmyslového komplexu, jaká tu nebyla 80 let.

Tento vojensko-průmyslový komplex dokázal na červnovém summitu zajistit zvýšení „obranných“ výdajů západoevropských zemí na 5 % HDP ve všech zemích NATO.

Ve svém článku pro FT Macron a Merz připomínají, že EU a Velká Británie přidělily Ukrajině 130 miliard eur a zvýší podporu kyjevským ozbrojeným silám, budou investovat do ukrajinského obranného průmyslu a „zajistí, aby budoucí ukrajinská armáda byla dostatečně velká a vybavená, aby odradila jakoukoli novou invazi“.

Kdokoli si však myslí, že konečným cílem je válka na Ukrajině, se mýlí.

„Naše odpovědnost však nejde jen za hranice Ukrajiny,“ zdůrazňují oba lídři.

„V dohledné budoucnosti budeme žít v hluboce destabilizovaném prostředí a ve světě, ve kterém budou naši spojenci čelit dalším dilematům a prioritám. Kromě Ruska nás čeká ještě mnoho dalších výzev, od terorismu po ochranu našich území, občanů a zájmů po celém světě. Budeme se těmto výzvám muset postavit. Ne proto, že to po nás někdo chce, ale proto, že máme jasno a dlužíme to našim občanům.“

Jaký terorismus ohrožuje Evropu? Na jedné straně je to terorismus pocházející zvenčí. Islámský terorismus, způsobený právě drancováním Afriky, Blízkého východu a jihovýchodní Asie, kterého se po staletí dopouštějí USA, Francie, Německo a Velká Británie. Způsobený válkami, které tyto mocnosti vyvolaly, a genocidou, kterou prosazují prostřednictvím Izraele, své přední základny v regionu, proti Palestincům. V tomto ohledu se evropští demokraté, liberálové a progresivisté shodují s krajní pravicí Rassemblement National nebo AfD. A obwohl Macron, Merz a jejich kolegové zpřísňují zákony a posilují policii proti krajní pravici, bude to sloužit pouze k tomu, aby předali dobře promazaný státní aparát krajní pravici, která jej bude moci použít proti lidu. Represe proti pro-palestinským a protiválečným demonstrantům není rozporem, ale zhmotněním myšlenek evropské buržoazie. Na druhé straně se teroristická hrozba – skutečná či imaginární –, která byla kdysi vnější, stává vnitřní, zejména proto, že režimy, aby financovaly reindustrializaci prostřednictvím zbrojení, budou muset snížit výdaje na sociální zabezpečení – ještě více než v posledních letech – a čelit aktivnímu odporu obyvatelstva.

Škrty v sociální oblasti se automaticky nepromítnou do financování armády. Nemohou být dostatečně velké, jinak by země přestaly fungovat. Musí být zárukou, že režimy splatí bankám úvěry, které si vzaly na financování válečného stroje. Koneckonců, velkými beneficienty oživení evropského imperialismu jsou výrobci zbraní a především bankéři – nic není symboličtější než to, že Stoltenberg se po odchodu z vedení NATO stal norským ministrem financí.

Nebyli to právě průmyslníci a bankéři, kdo před sto lety přivedli k moci Hitlera a Mussoliniho?

A proč byli Hitler a Mussolini vybráni k obnovení německé a italské říše? Protože jejich sociální základna – zejména maloburžoazie, ale také rostoucí lumpenproletariát a dokonce i části dělnické třídy – byla zničena a rozhořčena dopady krizí zmítaného imperialistického systému. Historie se nyní opakuje. Macron, Merz a Starmer nemohou naplnit potřeby evropské buržoazie, protože jim chybí masová podpora. Stejně jako Hitler a Mussolini nakonec, i oni zastupují velké mezinárodní banky a průmyslníky. Chybí jim však lidová základna nezbytná k prosazení diktatury, která by jim zajistila plnou moc k imperialistické expanzi.

Všechny jejich reakční politiky zbrojení a zpřísňování zákonů připravují půdu pro to, aby jejich současní oponenti převzali moc a dokončili jejich úkol. Není náhoda, že Rassemblement National a AfD se rychle integrují do takzvaného demokratického režimu a hlasují společně s vládami svých zemí o klíčových rozhodnutích.

Na začátku tohoto roku riskoval Merz ztrátu kancléřského křesla (odmítnutého masami v ulicích), když se postavil do čela protipřistěhovaleckého zákona, který byl těsně poražen v Bundestagu. To byl první jasný signál tendence tradičních německých stran kapitulovat před politickým programem AfD. K podobnému sblížení došlo již v prosinci 2023 ve Francii, kdy byl protipřistěhovalecký zákon přijat hlasy macronistů a RN. „Je to pro nás ideologické vítězství,“ prohlásila tehdy Marine Le Penová.

Zpřísnění zákonů, posílení policejních pravomocí a postupný přechod moci k krajní pravici jsou zárukami, které evropská buržoazie potřebuje, aby mohla financovat zbrojení penězi vytáhnutými z dělníků bez skutečné opozice. Jakmile bude zbrojení zajištěno, uvidíme skutečný význam „ochrany našich území“, kterou prohlašují Macron a Merz: expanzi těchto území za surovinami pro úplnou reindustrializaci, trhy pro nové produkty a využití veškerého materiálu vytvořeného zbrojním průmyslem. Jelikož Německo, Francie a Velká Británie nejsou Rakousko nebo Belgie, ale stále si zachovávají určitou globální přítomnost, nemohou se spokojit s omezenou expanzí – za hranice svých států musí překročit kontinentální hranice („naše zájmy po celém světě“, jak napsali). Nacionalismus v imperialistických zemích znamená kapitalistickou expanzi (koneckonců každý kapitalistický stát musí rozšiřovat své podnikání), ale jako imperialistické země mají moc ovládat ostatní. Nostalgie a symbolika Rassemblement National a AfD, nostalgická po francouzském a německém militarismu, se brzy promění v likvidaci nepřátelských národů za účelem nadvlády svých buržoazií – včetně vzájemné likvidace.

Spojené státy jako upadající supervelmoc čelící výzvám, Čína jako vzestupující vyzyvatel a Rusko jako mocnost, která již vede válku, hraničí s Evropou a disponuje největšími zásobami přírodních zdrojů na světě, samozřejmě nezůstanou nečinné. Naopak: jak je dobře známo, již se připravují na boj v této velké světové válce.