Marné čekání na obrazy poníženého podrobení

Trump: „Ten problém s Vietnamem… Přestali jsme bojovat, abychom vyhráli. Mohli jsme snadno vyhrát. Mohli jsme snadno vyhrát v Afghánistánu. Mohli jsme ggsnadno vyhrát každou válku. Ale stali jsme se politicky korektní: ‚Ach, pojďme na to v klidu!‘. Jde o to, že už nejsme politicky korektní. Aby bylo jasno: Vyhráváme. Teď vyhráváme“. To vše by bylo snadné – stejně jako Afghánistán.

Co znamenala Trumpova zmínka o Vietnamu? „Říkal, že „my“ bychom snadno vyhráli ve Vietnamu, kdybychom nebyli probuzeni a DEI“. Někteří veteráni by mohli dodat: „Víte, měli jsme dost palebné síly: Mohli jsme zabít všechny“.

„Ať jdete kamkoli“, dodává Trump, „ať už si myslíte cokoli, neexistuje nic jako bojová síla, kterou máme [včetně] Říma … Nikdo by nikdy neměl chtít začít bojovat s USA“.

Jde o to, že v dnešních Trumpových kruzích nejenže neexistuje strach z války, ale panuje i nepodložená iluze o americké vojenské síle. Hegseth řekl: „Jsme bezkonkurenčně nejmocnější armádou v historii planety. Nikdo jiný se nám ani zdaleka nevyrovná“. K tomu Trump dodává: „Náš trh je [také] největší na světě – nikdo bez něj nemůže žít“.

Anglo-americké „impérium“ se dostává do slepé uličky „konečného úpadku“, jak to formuluje francouzský filozof Emmanual Todd. Trump se na jedné straně pokouší vynutit vznik nového „Bretton Woods“, aby znovu vytvořil hegemonii dolaru prostřednictvím hrozeb, výhrůžek a cel – nebo války, bude-li to nutné.

Todd se domnívá, že s rozpadáním se anglo-amerického impéria se USA zuřivě vrhají na svět – a pohlcují samy sebe pokusem o rekolonizaci svých vlastních kolonií (tj. Evropy) za účelem rychlého finančního vydírání.

Trumpova vize nezastavitelné vojenské síly USA se rovná doktríně nadvlády a podrobení. Doktríně, která je v rozporu se všemi dřívějšími řečmi o západních hodnotách. Je jasné, že tato změna politiky je „úzce spjata“ s židovskými a evangelickými eschatologickými vyznáními. Sdílí s židovskými nacionalisty přesvědčení, že i oni, ve spojení s Trumpem, směřují k téměř univerzální nadvládě:

„Zničili jsme íránské jaderné a balistické projekty – stále existují, ale s pomocí prezidenta Trumpa jsme je dostali zpět,“ chlubí se Netanjahu. „Měli jsme přesnou alianci, v jejímž rámci jsme sdíleli břemeno [s USA] a dosáhli neutralizace Íránu.“ Podle Netanjahua „Izrael vzešel z této události jako dominantní mocnost na Blízkém východě, ale stále máme co dělat – to, co začalo v Gaze, bude v Gaze také ukončeno“.

„Musíme ‚deradikalizovat‘ Gazu – tak jako to bylo učiněno v Německu po druhé světové válce nebo v Japonsku“. Netanjahu trval na svém v rozhovoru pro Euronews. Podrobení se však ukazuje jako neuchopitelné.

Pokračující „dominance“ USA však vyžaduje údery v několika směrech, protože jednosměrná válka proti Rusku – která měla světu poskytnout názornou lekci v „umění“ anglo-sionistické dominance – nečekaně selhala. A nyní se čas na řešení americké deficitní a dluhové krize krátí.

To – i když je formulováno jako Trumpovo přání dominovat – také vyvolává nihilistické impulsy k válce a zároveň rozděluje západní struktury. Po celém světě vznikají hořké napětí. Celkový obraz je takový, že Rusko vidí, jak se věci vyvíjejí: summit na Aljašce nepřinesl žádné ovoce; Trump to s přetvořením vztahů s Moskvou nemyslí vážně.

Očekávání Moskvy se nyní přiklání k eskalaci USA na Ukrajině, ničivějšímu úderu na Írán nebo nějakému represivnímu, performativnímu zásahu ve Venezuele – nebo obojímu. Trumpův tým se zdá být v psychickém vzrušení.

Židovští oligarchové a pravicová část izraelské vlády v této nové situaci existenčně potřebují, aby Amerika zůstala obávanou vojenskou hegemonií (jak slibuje Trump). Bez „nezastavitelné“ americké vojenské síly a bez ústřední role dolaru v obchodě se židovská nadvláda stane pouhou eschatologickou chimérou.

Krize de-dolarizace nebo kolaps trhu s dluhopisy – v kombinaci s vzestupem Číny, Ruska a zemí BRICS – se stává existenční hrozbou pro „fantazii“ o nadvládě.

V červenci 2025 Trump řekl svému kabinetu: „BRICS bylo založeno, aby nám ublížilo; BRICS bylo založeno, aby znehodnotilo náš dolar a zbavilo ho role standardu“.

Co tedy bude dál? Je zřejmé, že původním cílem USA a Izraele je „vypálit“ psychiku Hamásu porážkou; a pokud nedojde k viditelnému projevu naprosté podřízenosti, bude pravděpodobně hlavním cílem vyhnat všechny Palestince z Gazy a na jejich místo dosadit židovské osadníky.

Izraelský ministr Smotrich před několika lety tvrdil, že úplné vysídlení palestinského a arabského nepoddaného obyvatelstva bude nakonec dosaženo pouze během „velké krize nebo velké války“ – jako tomu bylo v roce 1948, kdy bylo 800 000 Palestinců vyhnáno ze svých domovů. Ale dnes, navzdory dvouletým masakrům, Palestinci neutekli ani se nepodrobili.

Izrael tedy, navzdory Netanjahuovým chvástáním, že rozdrtil Hamás, ještě musí porazit Palestince v Gaze – a někteří představitelé hebrejských médií označují dohodu z Šarm aš-Šajchu za „porážku Izraele“.

Ambice Netanjahua a izraelské pravice se neomezují pouze na Gazu. Sahají mnohem dál – usilují o založení státu na celém „území Izraele“, tedy Velkém Izraeli. Jejich definice tohoto koloniálního projektu je nejednoznačná, ale pravděpodobně chtějí jižní Libanon až po řeku Litani, pravděpodobně většinu jižní Sýrie (až po Damašek), části Sinaje a možná i části východního břehu, které nyní patří Jordánsku.

Takže – navzdory dvouleté válce – to, co Izrael stále chce, je podle profesora Mearsheimera názor, Velký Izrael bez Palestinců.

„Kromě toho“, dodává profesor Mearsheimer:

„musíte přemýšlet o tom, co chtějí ve vztahu ke svým sousedům. Chtějí slabé sousedy. Chtějí rozbít své sousedy. Chtějí udělat Íránu to, co udělali Sýrii. Je velmi důležité pochopit, že [zatímco] jaderná otázka má pro Izraelce v Íránu zásadní význam, mají širší cíle – a to zničit Írán a proměnit ho v řadu malých států“.

„A pak státy, které nerozdělí – jako Egypt a Jordánsko – chtějí, aby byly ekonomicky závislé na strýčku Samovi, aby nad nimi měl strýček Sam obrovský nátlakový vliv. Takže vážně přemýšlejí o tom, jak naložit se všemi svými sousedy a zajistit, aby byli slabí a nepředstavovali pro Izrael žádnou hrozbu“.

Izrael jasně usiluje o kolaps a neutralizaci Íránu – jak nastínil Netanjahu:

„Zničili jsme íránské jaderné a balistické projekty – stále existují, ale s pomocí prezidenta Trumpa jsme je dostali zpět... Írán [nyní] vyvíjí mezikontinentální balistické rakety s dosahem 8 000 km. Přidejte dalších 3 000 km a mohou zasáhnout New York, Washington, Boston, Miami, Mar-a-Lago“.

Vzhledem k tomu, že se v Egyptě začíná rýsovat možná dohoda o příměří, širší regionální situace je taková, že USA a Izrael se zdají být odhodlány vyprovokovat konfrontaci mezi sunnity a šíity, aby obklíčily a oslabily Írán. Společné prohlášení EU a GCC z posledních dnů o nárocích SAE na suverenitu nad ostrovy Abu Musa a Tunb odráží rostoucí analýzu v Teheránu, že západní mocnosti opět využívají monarchie v Perském zálivu jako nástroje k vyvolání regionální nestability.

Stručně řečeno, nejde o ostrovy nebo ropu – jde o vytvoření nové fronty k oslabení Íránu.

A se všemi takovými projekty na přeskupení regionu, aby se podřídil hegemonii Izraele, chtějí velcí židovští dárci zajistit situaci, v níž USA bezpodmínečně podporují Izrael – odtud pochází velké financování směřované do mainstreamových médií a sociálních médií, aby byla zajištěna podpora Izraele v celé americké společnosti.

Dvouleté výročí 7. října vyvolává otázku: Jak vypadá bilance? Partnerství USA a Izraele uspělo v ničení Sýrie a proměnilo ji v peklo vzájemného zabíjení; Rusko ztratilo své postavení v regionu; ISIS byl oživen; sektářství je na vzestupu. Hizballáh byl zbaven vedení, ale nebyl zničen. Region je balkanizován, fragmentován a brutalizován.

Bylo spuštěno obnovení JCPOA pro Írán a 18. října JCPOA sama vyprší. Trumpovi tak zůstává „prázdný list“, na který může napsat ultimátum požadující kapitulace Íránu nebo vojenskou akci (pokud se tak rozhodne).

Na druhé straně, pokud se podíváme zpět na původní cíle odporu, kterými bylo vojensky vyčerpat Izrael, vyvolat vnitřní válku v Izraeli a morálně a prakticky zpochybnit princip sionismu, který uděluje zvláštní práva jedné skupině obyvatel nad druhou, pak lze říci, že odpor – za velmi vysokou cenu – dosáhl určitého úspěchu.

Ještě významnější je, že Izrael již kvůli svým krvavým válkám přišel o generaci mladých Američanů, kteří se nevrátí. Ať už byly okolnosti zabití Charlieho Kirka jakékoli, jeho smrt umožnila, aby se džin dominance „Izrael na prvním místě“ v republikánské politice vymanil ze své láhve.

Izrael již ztratil velkou část Evropy a v USA vyvolalo netolerantní trvání Trumpa a stoupenců „Izrael na prvním místě“ na věrnosti Izraeli a jeho činům intenzivní odpor v rámci prvního dodatku ústavy.

To Izrael nasměrovalo na cestu ke „ztrátě“ Ameriky. A to by mohlo být pro Izrael existenční, protože možná bude muset zásadně přehodnotit podstatu sionismu (což byl samozřejmě deklarovaný cíl Seyeda Nasralláha).

Jak by to vypadalo? Zrychlující se migrace – zanechávající mozaiku sionistických enkláv přežívajících uprostřed stagnující ekonomiky a globální izolace. Je to udržitelné?

Jaká bude budoucnost, která čeká izraelské vnoučata?