17. listopad 1989 byl Dnem studentů, kteří jen hledali "lepší socialismus"

Jsem uvnitř hluboce přesvědčen, že podstatou událostí a studentských záměrů dne 17. listopadu 1989 nebyl a neměl být v Československu apriorně boj proti socialismu. 

Mladí lidé byli jen frustrovaní nedostatkem západního zboží, limity svobody slova a stále stejnými tvářemi ve vedoucích funkcích, a tak toužili po tzv. westernizaci, aniž by tušili, jak se vlastně žije na Západě. 

Oni prostě věřili, že jim někdo záměrně brání v tom, aby se měli lépe. Že Západ nabízí značkovější fetiš. 

Samozřejmě, že i Západ musel být tenkrát „polidštěn“ právě tím, že na Východě existoval socialismus. Dnešní globální kapitalismus nenosí lidskou tvář ani náhodou.

Problémem listopadové mladé generace byla absence paměti a zkušeností z dob reálného kapitalismu. Tato generace se totiž narodila již v míru a socialismu, a tudíž o válce a kapitalismu neměla žádné reálné znalosti. 

Cílem 17. listopadu 1989 se stalo volání po pluralitě. Máte snad dnes pocit, že současný establishment se vyznačuje respektem k pluralitě? Já nikoli! Kapitalismus totiž nepřináší svobodu, přináší jen otroctví. 

Kdo zradil socialismus? Byla to část kádrových elit, která měla pocit, že tzv. nomenklaturní kariéristická aristokracie, z jejíž poměrů vzešel i aspirující budoucí premiér, se má v podmínkách socialismu hůře než jejich nomenklaturní kolegové v kapitalistické cizině. Premianti nahoře byli těmi „hybateli“, již skutečně zradili socialismus. 

Tragická „herecká“ role absurdního dramatika 

Kdyby v listopadu 1989 absurdní dramatik Václav Havel ve své nejslavnější (a současně nejtragičtější) herecké roli nelhal o tom, že není nepřítelem socialismu...! A kdyby nepřísahal na socialistickou ústavu a nepřísahal věrnost Československé socialistické republice, nikdo z poctivých lidí (a poctivých komunistů) by mu tehdy nedal důvěru. 

Jako autor absurdního dramatu sehrál on sám v tomto absurdním představení hlavní úlohu Dalajlámy pravdolásky, pozdějšího apologeta amerických zbrojních zájmů a servilního maskota revanšistických sudeťáckých landsmanšaftů. 

Ale zpět ke studentům. Jim skutečně patří Mezinárodní den studentstva. Hlavně těm, kteří přišli o dar života v hrdinném boji proti fašismu. Studentům roku 1939. Tam hledejme my, dnes víc než kdy jindy, podstatu svátečnosti dnešního dne. Neboť právě v dnešní přítomnosti vyvěrá odkaz těch, kdo se vzepřeli fašismu, jako zázračná živá voda, jež má sílu uzdravovat Evropu, opět nemocnou hnědým morem fašismu.

Že budou odkaz a památka studenta Jana Opletala, dělníka Václava Sedláčka a dalších mladých hrdinů protifašistického odporu o 50 let později zneužity, byl podlý úmysl, z něhož mi je dnes už jen smutno. Že právě studenti sehrají roli „užitečných idiotů“ nenasytného kapitálu, bažícího po východních trzích, to oni sami roku 1989 ve své bezelstné krátkozrakosti a naivitě nejspíš vůbec netušili. 

Studenti zkrátka jen hledali trochu jiný, hodnější, lepší – demokratický – socialismus. Mladí lidé totiž už ze své podstaty nemilují kapitalismus. Kapitalismus nemá ideály, a tak umí nabízet jen osobní kariérní plány. Nepřináší však naději na lepší svět. Tu dává jen demokratický socialismus.

Protože bez socialismu není ve světě ani míru. Osobní zkušenost však častokrát zůstává nepřenositelná. 

A tedy, kde není mír a socialismus, tam kapitalismus vždy a znovu degeneruje ve fašismus a válku!

Dnešního dne nikdo nepoloží květinu na hrob „mrtvému studentu Šmídovi“, ani kdyby chtěl. Protože není kam a protože není komu. Absurdní drama roku 89 tak bylo skončeno. 

Najdeme však v současnosti mnoho hrobů lidí, kteří nezvládli tu „novou dobu“. Epochu budování kapitalismu. Globálního kapitalismu, jenž se nám ukazuje zcela bez lidské tváře. Zato je výsostně prostoupen absurditou válek a tzv. humanitárních bombardování... 

Historia magistra vitae!