Nalákat a podrazit, druhý krok. Vítr v Moskvě

Navzdory přepracování odrážejí body k diskusi americký program, který se v podstatě příliš nezměnil oproti předchozím bodům k diskusi Witkoffa. Opět je například založen na příměří (nikoli na širší politické dohodě, jak požaduje Rusko) a na de facto uznání hranic (spíše než de jure uznání čtyř oblastí, které jsou nyní ústavně začleněny do Ruska).

Zřejmě se také diskutovalo o některých možných ukrajinských ústupcích v oblasti Donbasu, jakož i o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu, které by byly koordinovány s evropskými spojenci; a konečně „omezení“ vojenských kapacit Ukrajiny (směšně „omezených“ na 800 000 mužů – namísto 50 000 až 60 000 mužů podle istanbulské smlouvy z roku 2022).

Putin údajně souhlasil, že některé prvky návrhu si zaslouží další diskusi, ale zopakoval, že Rusko není ochotno ustoupit ze svých pozic.

Stručně řečeno, zdá se, že, jak prohlásil Marco Rubio, „[Spojené státy] nadále testují, zda jsou Rusové 'zainteresováni mírem'. Jejich činy – ne slova, ale činy – určí, zda to myslí vážně, a my [Trumpův tým] to hodláme zjistit co nejdříve...“.

Ve skutečnosti byl Witkoff vyslán do Moskvy, aby „ještě jednou otestoval“ (po další eskalaci ze strany USA, kdy byly čtyři rakety ATACM dlouhého doletu vystřeleny „hluboko do Ruska“ a byly uvaleny nové ropné sankce), zda je Putin nyní připraven uzavřít „dohodu“, kterou by Trump mohl prezentovat jako „americký úspěch“.

Americkou „mrkví“ je nabídka postupného zmírnění sankcí (podle uvážení USA). „Bičem“ byly rakety odpálené hluboko do Ruska – a další sankce uvalené na ruské ropné společnosti. Ty byly jasně koncipovány jako „upozornění“ na to, co by mohlo následovat, pokud Putin „dohodu“ nepřijme.

Jedná se o stejnou „dohodu“, která již byla Rusku nabídnuta. A tady je problém: Putin prostě „dohodu“ nechce. Trvá na právně závazné smlouvě, jak již několikrát zopakoval.

Putin tento požadavek ostentativně zdůraznil tím, že Lavrov se nezúčastnil Witkoffova setkání. Bylo to jasné signál Ruska, že základy pro skutečná jednání stále nejsou připraveny. Putinovým cílem bylo zdvořile, ale důrazně vysvětlit základní postoje Ruska k urovnání války na Ukrajině.

Tyto postoje se nijak neliší od těch, které Putin představil 14. června 2024 ve svém projevu před zaměstnanci ruského ministerstva zahraničních věcí.

Putin však Bílému domu poslal vlastní „vzkaz“.

Ve čtvrtek v Biškeku v Kyrgyzstánu Putin novinářům vysvětlil, jak by měly – a musí – být vedeny jednání se Spojenými státy. Uvedl, že ministr zahraničí Lavrov je odpovědný za řízení kontaktů a jednání o možných podmínkách ukončení války na Ukrajině a že se opírá o Lavrovovy zprávy z těchto jednání, přičemž se vyhýbá veřejným diskusím o konkrétních návrzích.

Tak to tedy je. Putin cítí, že ze strany Spojených států přichází „návnada“, a nic neprozrazuje.

Uvádí, že proces vyjednávání musí být veden pouze profesionálními kanály, v právním formátu a s profesionálním personálem, který povede k uzavření smlouvy, nikoli „dohody“.

Putin tedy výslovně upouští od „dohody“. Witkoff a Kushner měli v úmyslu získat od Ruska ústupky: usilovali o dočasné příměří (spíše než o závazné urovnání), zmírněné postupným uvolňováním sankcí: tedy jako „pravidelné odměny“ za trvale dobré chování Ruska (spíše jako krysy v laboratoři, které jsou trénovány, aby mačkaly tlačítko pro jídlo).

Proč se Spojené státy tak upínají na příměří, místo aby se zaměřily na komplexní bezpečnostní rámec zahrnující novou bezpečnostní architekturu pro východní Evropu?

Odpověď je, že Trump chce „vítězství“ – výsledek, který lze americké veřejnosti prezentovat jako další válku „zastavenou Trumpem “ (tvrdí, že by to byla osmá), a zároveň může být prodán mocným silám jako pouhá přestávka v konfliktu, který bude po pauze pokračovat – až Evropané („garanci bezpečnosti“) znovu vybudují ukrajinskou armádu. To by představovalo vítězství pro válečné štváče, protože by se dalo „vyprávět“, že obnovení vojenského konfliktu oslabí ruskou ekonomiku a mohlo by dokonce vést k sesazení Putina.

Samozřejmě jde o zbožné přání. Ale tolik západních příběhů je spíše zbožným přáním než realistickými úvahami.

Stručně řečeno, celkovým cílem nejasných a dvojznačných amerických „diskusních bodů“ je dostat Putina do úzkých a přimět ho, aby zapomněl na své základní principy – jako je jeho trvání na odstranění hlubokých příčin konfliktu, a ne jen jeho symptomů. Nikde v tomto projektu, ani v předchozích projektech, není uznání hlubokých příčin (rozšíření NATO a umístění raket), kromě vágního slibu „dialogu mezi Ruskem a NATO, zprostředkovaného Spojenými státy, s cílem vyřešit všechny bezpečnostní problémy a vytvořit podmínky pro deeskalaci, čímž se zajistí globální bezpečnost a zvýší se možnosti spolupráce a budoucího ekonomického rozvoje“.

„Pes, který v noci významně neštěkal“ Sherlocka Holmese spočívá v podivné nepřítomnosti Rubia, který je oficiálním ministrem zahraničí, a muže, který by za normálních okolností vyjednával právní a závaznou smlouvu.

Místo toho máme newyorského kolegu z Trumpovy realitní společnosti a jeho zetě. Ani jeden z nich není oficiálním členem americké administrativy; ani jeden z nich není pověřen oficiálními orgány amerického státu, aby jednal jménem Spojených států.

Pokud by se tedy Amerika rozhodla obnovit válku s Ruskem, mohla by říci, stejně jako v případě „ani o palec na východ“ (po sjednocení Německa), „ale je tento závazek zapsán na papíře?“.

Witkoff a Kouchner? „Jsou to jen Trumpovi přátelé, kteří při návštěvě Moskvy foukají vítr do plachet“.