Problém ukrajinského Donbasu

Shrnutí – Konflikt v Donbasu (2014–2022) je výsledkem střetu dvou principů: teritoriální integrity Ukrajiny na jedné straně a práva místního obyvatelstva na sebeurčení na straně druhé. Od roku 2014, po svržení prezidenta Janukovyče, regiony Doněck a Luhansk odmítly novou moc vzešlou z Majdanu a vyhlásily svou autonomii a poté nezávislost, přičemž se odvolávaly zejména na jazykové omezení a politické změny vnucené Kyjevem. Střety mezi ukrajinskými silami a separatisty, které se ještě zhoršily zásahy ukrajinských ultranacionalistických polovojenských skupin, si vyžádaly tisíce obětí. Minské dohody (2014–2015) měly za cíl vyjednat urovnání, ale nikdy nebyly uplatněny. Mezi mezinárodními vlivy, vzájemnými obviněními z porušování mezinárodního práva a pocitem opuštěnosti místního obyvatelstva se situace vyostřila až k ruské invazi v únoru 2022, kterou Moskva prezentovala jako pomoc republikám Donbasu. Tento případ ilustruje obtížnost sladit zděděné hranice a místní aspirace v explozivním geopolitickém kontextu.

Chronologie událostí

Faktická chronologie 2012–2022 týkající se Donbasu a ukrajinské krize

2012

• Viktor Janukovyč (z Strany regionů, která má silné postavení v Donbasu) je od roku 2010 prezidentem Ukrajiny.
• Země se vyznačuje politickou linií, která osciluje mezi sblížením s EU a silnými ekonomickými/energetickými vazbami s Ruskem.

2013

• Ukrajina vyjednává dohodu o přidružení s Evropskou unií.
• Listopad 2013: Janukovyč pod ekonomickým tlakem Moskvy pozastavuje podpis dohody.
• Začátek protestů na Majdanu v Kyjevě (hnutí Euromaidan).
  • Podporován a napomáhaný prozápadními stranami, částí nevládních organizací a západními diplomaty (včetně Victoria Nuland-USA, John McCain atd.).
  • Na východě a jihu země vnímán jako hnutí nepřátelské vůči Janukovyčovi a rusky mluvícím regionům.

2014

• Únor 2014: násilné střety v Kyjevě, pád vlády, odchod Janukovyče.
  • Pro demonstranty: lidová revoluce.
  • ◦ Pro Moskvu a část obyvatel Donbasu: nelegitimní změna moci pod vlivem Západu a zásahy zahraničních služeb.
• Březen 2014: anexace Krymu Ruskem (referendum neuznané OSN).
• Duben 2014: Ozbrojené povstání v Doněcku a Luhansku, vyhlášení „lidových republik“.
• Ukrajinská vláda v Kyjevě zahajuje protiteroristickou operaci (OAT) proti separatistickým silám.
• Květen 2014: Zvolení prezidentem Petra Porošenka, magnáta v oblasti výroby čokolády a cukrovinek, který je proti Rusku. Získal 54,7 % hlasů při nízké volební účasti voličů na východě země.
• Květen–červenec 2014: Kyjev přijímá zákony o národním jazyce; je schválen text, který oficiálně ruší status ruštiny jako regionálního jazyka. Zákon nebyl vyhlášen, ale byl široce politicky využíván a hluboce šokoval východní část země.
• Objevují se dobrovolnické oddíly proti Donbasu (Azov, Aïdar, Donbass), které jsou poté částečně začleněny do Národní gardy. K násilnostem dochází na obou stranách.
• Září 2014: Minsk I – dohoda o příměří (která rychle selhává).

2015

• Únor 2015: dohody z Minsku II
  • Předpokládají příměří, stažení těžkých zbraní, místní volby a zvláštní status pro některé oblasti Donbasu (omezená místní autonomie).
  • Spolupodepsaly je Ukrajina, Rusko, OBSE; zprostředkovala je Francie a Německo (formát Normandie).
• Bojování pokračuje sporadicky i přes dohodu (zejména v Debalceve).

2016 – 2018

• Pokračování konfliktu, který si vyžádal 14 000 obětí (údaje OSN).
• Nekonečné diskuse o provádění dohod z Minsku:
  • Ukrajina obviňuje Moskvu z vyzbrojování separatistů.
  • Moskva kritizuje Kyjev za odmítnutí ústavní reformy, která počítá se zvláštním statusem regionů Donbasu.
• 2018: Přijetí jazykových zákonů na Ukrajině posilujících používání ukrajinštiny ve vzdělávání, médiích a správě, které jsou v Donbasu vnímány jako diskriminační.

2019

• Volba Volodymyra Zelenského.
  • Pod sliby míru a provádění Minské dohody.
  • První pokusy o současný ústup z frontové linie.
• Silný vnitřní odpor na západní Ukrajině proti myšlence zvláštního statusu, který je považován za „příliš příznivý“ pro separatisty a Rusko.

2020 – 2021

• Jednání stagnují; částečné příměří selhávají.
• Rusko zahajuje masivní vojenské posilování kolem Ukrajiny (konec roku 2021).
• Na diplomatické úrovni:
  • Francie (Macron) a Německo (Merkelová do roku 2021) pokračují v mediaci.
  • Německé a francouzské úřady později (2022–2023) uznají, že Minsk ve skutečnosti sloužil také k „získání času“ na posílení ukrajinské armády.
• OSN:
  • Jako každý rok předkládá Rusko rezoluci odsuzující „glorifikaci nacismu“ a používání nacistických symbolů.
  • Spojené státy a Ukrajina hlasují proti těmto rezolucím (stálý postoj od roku 2014) ve jménu svobody projevu a odmítnutí politického zneužití pojmu „nacismus“.

Začátek roku 2022

• Leden–únor 2022:
  • Poslední diplomatické pokusy (Francie, Německo, Turecko).
  • Rusko-ukrajinská jednání v Istanbulu (Turecko).
  • Pozoruhodná návštěva Borise Johnsona (Velká Británie) v Kyjevě, který podle několika ukrajinských zdrojů údajně pobídl Zelenského, aby nepřistoupil na žádné ústupky.
• 21. února 2022:
  • Rusko oficiálně uznává „republiky“ Doněck a Luhansk. Přibližně 150 amerických vojenských poradců přítomných na Ukrajině opustilo zemi.
• 24. února 2022:
  • Ruská vojenská invaze na Ukrajinu („speciální vojenská operace“).
  • Okamžité odsouzení ze strany OSN, EU a USA.

Analýza

1) Faktický kontext

Základní informace, které je třeba si připomenout:

1. Začátek konfliktu: Od roku 2014 se proruské separatistické skupiny zmocnily území v Doněcké a Luhanské oblasti (východní Ukrajina) a vytvořily samozvané „lidové republiky“ (DPR / LPR).
2. Minsk I & II: Dohody (Minsk 2014 a Minsk 2015) počítaly zejména se „zvláštním statusem“ pro některé oblasti Donbasu (místní autonomie) a rámcem decentralizace.
3. Ukrajinské zákony: Po roce 2018 přijala Ukrajina zákony omezující používání ruštiny (ve školství, správním jazyce) v některých oblastech. Kritici tvrdí, že jsou v rozporu se závazky z Minsku.
4. Uznání Ruskem: V únoru 2022 Rusko uznalo nezávislost republik Doněck a Luhansk.
5. Referenda o připojení: Rusko po uznání podporuje organizaci referend (jejichž legitimita je široce zpochybňována) za účelem „začlenění“ těchto území do Ruské federace. OSN tato referenda odsoudila jako nezákonné „simulace“.
6. Rusky mluvící hlasy a „lid“ Donbasu: Separatisté a Rusko představují obyvatelstvo jako „ruský lid“, který je diskriminován (omezení jazyka, vyloučení, útoky) – argument pro právo na sebeurčení.

Ukrajinské vojenské operace a nacionalistické prapory před rokem 2022

Ústředním prvkem konfliktu před ruskou vojenskou intervencí v únoru 2022 byly vojenské operace ukrajinských sil v Donbasu od roku 2014 v rámci toho, co Kyjev nazýval „protiteroristickou operací“ (OAT). Po převzetí kontroly nad městy proruskými separatisty nasadil ukrajinský stát své pravidelné síly, ale také nově vytvořené dobrovolnické prapory – z nichž některé, jako Azov, Aïdar, Dnipro-1, Donbass, měly heterogenní složení a ideologické zaměření, často poznamenané velmi radikálními nacionalistickými prvky. Několik mezinárodních organizací, zejména Amnesty International, Human Rights Watch a OSN, zdokumentovalo zneužívání a násilí: svévolné zadržování, špatné zacházení, mimosoudní popravy, bezohledné ostřelování obydlených oblastí. Tyto porušování práv nebyla systematická, ale byla natolik častá, že byla oficiálně uznána v několika zprávách.

Na ukrajinské straně byly tyto prapory považovány za „dobrovolnické“ jednotky nahrazující oslabenou armádu, které operovaly v chaotické válečné situaci proti milicím podporovaným Ruskem. Obyvatelé Donbasu tyto skupiny rychle vnímali jako „trestné brigády“, což je výraz široce používaný v regionu a převzatý Moskvou, a to kvůli jejich pověsti nepřátelství vůči rusky mluvícím obyvatelům a jejich bezohlednému nasazení při pacifikaci povstaleckých oblastí. Boje v letech 2014–2021 si podle OSN vyžádaly přibližně 14 000 mrtvých, z toho několik tisíc civilistů, a u mnoha obyvatel Donbasu upevnily přesvědčení, že jsou oběťmi vojenského útlaku.

Z hlediska mezinárodního práva tyto skutečnosti podpořily separatistický argument, že obyvatelstvo Donbasu je vystaveno „závažnému a trvalému porušování“ svých práv – argument, který byl použit k ospravedlnění požadavku na vnější sebeurčení (tzv. „secese jako lék“). Pro mnoho mezinárodních právníků však ani tyto násilnosti automaticky nepředstavují dostatečný právní základ pro uznání legitimity odtržení nebo připojení k Rusku. Naopak toto násilí nesporně dokazuje existenci závažného vnitřního konfliktu, který v očích části místního obyvatelstva hluboce delegitimizoval autoritu Kyjeva – což je klíčový prvek pro pochopení toho, proč se požadavky na autonomii a poté na odtržení radikalizovaly dlouho před ruskou vojenskou intervencí v roce 2022.

2) Analýza z hlediska mezinárodního práva

2.1 Argumenty pro (separatisté / Rusko)

Právo na sebeurčení: Příznivci Donbasu tvrdí, že se uplatňuje právo národů na sebeurčení: místně převážně rusky mluvící obyvatelstvo by tvořilo samostatný „národ“ s právem zvolit si svůj politický status (autonomie, nezávislost, připojení). Toto právo podle nich vyplývá ze smluv, jako je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (ICCPR), a z principů Charty OSN.

„Nápravná secese“ (remedial secession): Někteří tvrdí, že secese by byla „lékem“ na diskriminační praktiky Kyjeva (ruské jazykové a kulturní práva) – jedná se o zvláštní právní argumentaci, blízkou teorii „nápravné secese“ (remedial self-determination).

Porušení „zvláštního statusu“ a závazků z Minsku: Podle Ruska Ukrajina plně nedodržela své závazky (například v oblasti jazyka), což by legitimizovalo určitou formu sebeurčení nebo alespoň jednostranné neuplatňování státních hranic bez zohlednění místních přání.

Humanitární / ochranné odůvodnění: Někteří ruští právníci a politici uvádějí „ochranu“ rusky mluvících obyvatel Donbasu jako dostatečný důvod pro politickou a vojenskou podporu.

2.2 Omezení a protiargumenty (mezinárodní právo a Ukrajina)

• Teritoriální celistvost: Mezinárodní právo silně uznává princip teritoriální celistvosti států. Valné shromáždění OSN například odsoudilo uznání těchto „republik“ Ruskem jako porušení ukrajinské suverenity.
• Absence mezinárodního uznání: „Republiky“ Doněck a Luhansk mají velmi omezené uznání (několik států, nebo podle některých interpretací vůbec).
• Kritika „reparativní secese“: V převládajícím mezinárodním právu je „reparativní secese“ velmi kontroverzní: existuje jen málo jasných precedentů a jen málo soudů (nebo mezinárodních orgánů) ji formálně uznalo.
• Porušení minských dohod Ruskem: Někteří právníci tvrdí, že Rusko využívá sebeurčení k ospravedlnění ozbrojeného zásahu, což je v rozporu s mezinárodním právem (použití síly, anexace).
• Rezoluce OSN: Rezoluce ES-11/4 Valného shromáždění (2022) odsuzuje referenda o anexi jako „nezákonná a neplatná“ podle mezinárodního práva.
• Ukrajinský zákon o „reintegraci“: Ukrajina přijala zákon („zákon o reintegraci Donbasu“), který odmítá jakoukoli autonomii mimo ukrajinský rámec a vylučuje provádění části ustanovení Minských dohod.
• Humanitární právo: Podle organizace Human Rights Watch (a dalších) lze ruské síly v Donbasu považovat za okupanty, což s sebou nese povinnosti vyplývající z mezinárodního humanitárního práva (Ženevská úmluva atd.).

3) Konkrétní problémy a napětí

1. Definice „národa“: Aby bylo vnější sebeurčení (odtržení) legitimní, je často nutné identifikovat „národ“ (kulturní, jazykový, historický). Donbas má složitou směsici identit: rusky mluvící, ukrajinsky mluvící, sovětskou atd.
2. Legitimita referend:
   • Referenda o „integraci do Ruska“ organizovaná Ruskem/separatisty jsou mezinárodním společenstvím široce zpochybňována: kritizovány jsou postupy, pozorování, nátlak, výhrůžky a donucování.
   • OSN (Valné shromáždění) tato referenda výslovně prohlásila za „nezákonná“.
3. Plnění závazků z Minsku:
   • „Zvláštní status“ stanovený v Minsku nebyl podle některých zdrojů nikdy plně zaveden a/nebo byl podle jiných zdrojů zrušen/odmítnut Kyjevem.
   • Rozdíly v interpretaci statusu (místní autonomie vs. odtržení) prohlubují konflikt.
4. Použití síly a anexace:
   • Vojenská podpora Ruska separatistům a nakonec i požadovaná anexace vyvolávají závažné problémy týkající se agrese, porušení Charty OSN a nelegální okupace.
   • Odůvodnění „ochrana rusky mluvících obyvatel“ může být vnímáno jako záminka pro expanzivní jednání.
5. Jazykové práva:
   • Obvinění z potlačování ruského jazyka (vzdělávání, správa) jsou jádrem argumentu diskriminace.
   • V mezinárodním právu však pouhá jazyková diskriminace automaticky nezaručuje právo na odtržení.
6. Mezinárodní stabilita:
   • Pokud bychom připustili, že se každá jazyková menšina může odtrhnout, narušilo by to zásadu územní celistvosti a mohlo by to vyvolat řadu podobných konfliktů v jiných státech.
7. Humanitární odpovědnost:
   • V případě dlouhodobého konfliktu dochází k porušování lidských práv, zabíjení a vysídlování civilistů, což komplikuje legitimitu nároků (a odpovědnost místních i vnějších aktérů).

4) Souhrnná analýza:

Měli bychom tento případ považovat za legitimní sebeurčení?

• Na straně proruské/separatistické existují legitimní argumenty: rusky mluvící obyvatelstvo Donbasu může požadovat kulturní a jazykové práva, jakož i určitou formu autonomie. Stížnosti (potlačení jazyka, nedostatečné zastoupení) nejsou nutně fiktivní.
• Ale externí sebeurčení (odtržení + připojení k Rusku) je v rámci mezinárodního práva s ohledem na zásady územní celistvosti obtížné plně ospravedlnit.
• Annexe Ruskem nebo uznání „republik“ Ruskem představuje obrovský problém: je to v rozporu s mezinárodním právem, pokud vezmeme v úvahu suverenitu Ukrajiny, použití síly a dokonce i nedostatek široké mezinárodní podpory.
• Kromě toho je sporná legitimita referend organizovaných za okupace nebo s přímou podporou vnější moci.

5) Závěr

• Právo národů na sebeurčení lze v případě Donbasu uplatnit, ale v podmínkách „klasického“ mezinárodního práva automaticky nezaručuje právo na nezávislost nebo připojení k Rusku.
• Hranice Ukrajiny jsou do značné míry chráněny mezinárodním právem: územní celistvost zůstává zásadním principem a snahy o anexi jsou široce odsuzovány (rezoluce OSN).
• Plausibilním řešením z hlediska mezinárodního práva (a potenciálního míru) by byla (a stále je) skutečná autonomie (zvláštní status) v rámci Ukrajiny, vyjednaná a chráněná mezinárodní dohodou (jako Minsk, ale skutečně implementovaná), spíše než čistá secese nebo nucená anexie.
• Nyní se však po silném vnějším zásahu ze strany Západu i Ruska zdá být „příliš pozdě“.
• A konečně, „humanitární zdůvodnění“ nebo ochrana („ochrana rusky mluvících obyvatel Donbasu“) je argument, který se používá, ale který zůstává právně sporný, i když je reálný, zejména v kontextu vojenské intervence a anexie.

Donbas je tak významným příkladem konfliktu, kde fragmentace identity v důsledku rozhodnutí o kulturních omezeních, zejména jazykových, nedávná historická minulost, která na konci SSSR vymezila nové hranice, jakož i současné geopolitické rivality a neprovedení politických dohod vedly k faktickému porušení mezinárodního právního rámce.

PŘÍLOHA – Prohlášení Petra Porošenka, prvního prezidenta zvoleného po „Majdanu“, z roku 2014.

„My budeme mít práci a oni ne. My budeme mít důchody a oni ne. My budeme mít výhody pro důchodce a děti a oni ne! Naše děti budou chodit do školy a do školky, jejich děti zůstanou ve sklepech! Protože neumí nic dělat. A právě takhle, přesně takhle, vyhrajeme tuto válku!“