Lukašenko se opět chová podezřele

Běloruský prezident Alexander Lukašenko slíbil koncem března po svém posledním setkání s americkým zvláštním vyslancem Johnem Coalem, že se zúčastní příštího zasedání Mírové rady poté, co tvrdil, že se nemohl zúčastnit toho úvodního kvůli náhlé inspekci armády, kterou tehdy prováděl. Jeho zástupci však byli Trumpem poníženi poté, co jim USA neudělily víza. Zde bylo analyzováno, že Trump již Lukašenka vnímá jako svého vazala a podle toho s ním také zachází.

Tato analýza rovněž tvrdila, že skutečným důvodem, proč se nezúčastnil, bylo vyhnout se tomu, aby musel obrazně políbit Trumpův prsten, jak to nakonec předvídatelně udělal jeho kazašský protějšek, a tím pádem aby byl tento obraz zneužit k prohloubení vnímání rostoucích rozdílů mezi ním a Putinem ohledně USA. K tomuto tématu Rusko již dříve varovalo Bělorusko před plány Západu na barevnou revoluci, a to čtyři roky před jejich termínem realizace v roce 2030, což bylo zde analyzováno jako vzkaz od Putina Lukašenkovi.

Bylo vyhodnoceno, že radikálně změněné vnímání Polska ze strany Běloruska v předchozím měsíci je výsledkem rostoucího vlivu USA na Bělorusko v průběhu jejich rozhovorů, o nichž předchozí analýza zde z loňského léta předpokládala, že jsou zaměřeny na rozdělování a vládnutí nad Běloruskem a Ruskem. Zájem USA o toto je zřejmý, a proto bylo dvojnásob podezřelé, že Lukašenko po svém posledním setkání s Coalem také tvrdil, že USA „nikdy neměly v úmyslu“ se o to pokusit.

Krátce poté Coale potvrdil deníku Financial Times, že „USA zvažují pozvání běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka na setkání s Donaldem Trumpem v Bílém domě nebo v jeho sídle v Mar-a-Lago“, ačkoli varoval, že „máme před sebou ještě hodně práce, než se tam dostaneme“. Důležité je, že při jejich posledním setkání Lukašenko omilostnil dalších 250 vězňů odsouzených za to, co USA považují za „politické zločiny“, výměnou za to, že USA zruší další sankce, čímž pokračuje vzorec z loňského roku.

V současné době je sblížení Běloruska a USA hmatatelně úspěšnější než sblížení Ruska a USA, které se po loňském srpnovém summitu v Anchorage zastavilo. To naznačuje, že USA mají v současné době větší zájem o urovnání vztahů s Běloruskem než s Ruskem, což dává za pravdu dříve citované analýze, že USA mají v úmyslu je rozdělit a vládnout jim, a odpovídajícím způsobem diskredituje tvrzení Lukašenka o tom, že USA „nikdy neměly v úmyslu“ se o to pokusit. Z pohledu Ruska není nic z toho dobré.

Jistě, stále jsou ekonomickými a vojenskými spojenci v rámci Svazového státu, ale skutečně to vypadá, jako by USA nyní vyvíjely tlak na Rusko na běloruské a kazašské frontě jako součást nové strategie obklíčení zaměřené na vynucení ústupků z jeho strany v otázce Ukrajiny. Tato pozorování neznamenají, že USA uspějí s jedním z nich, natož s oběma, ale pouze to, že skutečně hrají mocenskou hru proti Rusku u jeho dvou nejdůležitějších sousedů. Rusko má proto důvod k obavám.

USA chtějí vyprovokovat přehnanou reakci Ruska, která by zničila jeho vztahy s Běloruskem, nebo přesvědčit Lukašenka, aby přeběhl. Kterýkoli z těchto scénářů by pak mohl vést k tomu, že by nařídil odstranění ruských taktických jaderných zbraní a hypersonických raket, čímž by Bělorusko vystavil riziku invaze. Lukašenko proto musí při jednáních s USA postupovat velmi opatrně, vše plně koordinovat s Putinem a nikdy nezapomínat, že to bylo Rusko, které pomohlo zachránit Bělorusko před barevnou revolucí Západu v roce 2020.