Jeho Blahorodí Castro si Čechy vychutnal a dosáhl svého

A nastala série drobných urážek a kopanců ze strany kubánských úřadů. Nejprve nebylo vzneseno oficiální obvinění, ačkoliv i podle místních zákonů se tak mělo stát v průběhu 48 hodin po zatčení. Kuba sice informovala české ministerstvo zahraničí o incidentu, ale zdálo se, že týden nebo dva byla Komunistická stran Čech jediným komunikačním kanálem s českými úřady; vzkazy (spíše útržky vzkazů) byly předávány prostřednictvím komunistického poslance Miloslava Ransdorfa. Ten byl zřejmě mnohem lépe informován, než kdokoliv jiný v České republice. "Fidel", řekl soudruh Ransdorf, "očekává omluvu". Oficiální stanovisko České republiky i Havla bylo , že se nemají za co omlouvat.

Na Kubu odletěl bývalý disident a předseda senátu Petr Pithart. Tři dny čekal v hotelu na to, až se ho velký Fidel uráčí přijmout. Odlet měl naplánovaný na čtvrtek večer. Fidel, jako každý absolutistický vládce, si dával na čas a vyloženě si Pitharta vychutnával. Přišel čtvrtek, čas odletu, a Pithart pořád čekal v hale hotelu na Castrovo zavolání. Když nepřišlo, Pithart se rozhodl, že tedy ještě dva dny počká. Prý mu Castro vzkázal, že nemá čas, ale že si ten čas v nejbližší době najde. Pithart se Castra pokoušel omlouvat, řekl, že věří, že je opravdu zaneprázdněn, zrovna totiž probíhal nějaký místní sjezd. Uběhly další dva dny. Konečně v sobotu odpoledne, kdy do odletu zbývalo necelých deset hodin, Castro pro Pitharta poslal. Schůzka trvala šest hodin, bavili se prý o umění a vzpomínali na mladá revoluční léta. Teprve poslední dvě hodiny se dostali k případu zadržených.

Pithart odletěl poněkud rozčarován zpět do vlasti, když se před tím vyhnul setkání s reportéry, Oba zadržení zůstali v kubánské věznici, nicméně Pithrat sdělil novinářům, že jeho cesta měla smysl a že očekává propuštění zadržených nejpozději do měsíce.

Ponížení, které Castro Pithartovi (jakožto oficiálnímu zástupci České republiky) připravil tím, že jej nechal tak dlouho čekat, raději nebudu rozpitvávat. Snad patří k diplomacii prosebníka sedět v předpokoji vládce, dokud si ten nenajde čas.

O dva dny později byli Bubeník i Pilip opravdu propuštěni a odletěli domů, když předtím podepsali prohlášení, ve kterém veřejně přiznali, že z neznalosti porušili kubánské zákony a omluvili se kubánskému lidu. Jde zřejmě o tentýž lid, o kterém jednou Werich prohlásil, že buduje světlou budoucnost, kdežto lidi, ti na to serou. Prohlášení bylo přečteno před skupinou novinářů na letišti v Havaně.

Ta naše nešťastná česká povaha! Kde zůstala hrdost původních prohlášení? Nejprve se (celkem správně) řeklo, že se omlouvat nebude, protože není zač, pak najednou, když se ukázalo, že Fidel nežertuje, a vypadlo to na pár let vězení, padlo se do prachu, roztrhlo se roucho, posypala se hlava popelem a omluvilo se diktátorovi. Můžete namítnout, že se mi to dobře mluví z pohodlí a bezpečí a že kdybych zažil to, co Pilip a Bubeník, že bych mluvil jinak. Můžete mít pravdu. Opravdu nevím, co to je být v kubánském vězení. Přesto si myslím, že tady šlo o víc, než jen o záchranu vlastní kůže za jakoukoliv cenu. Nevím, nakolik Pilip s Bubeníkem opravdu věděli, do čeho jdou, ale skutečnost, že jejich cesta byl hrazena americkou organizací Freedom House a že vedla přes USA, naznačuje leccos. Dám-li se na cestu revolucionáře, popř. disidenta a bojovníka proti komunismu, měl bych počítat s tím, že mimo vavřínu můžu taky tu a tam nějakou tu ránu slíznout. Stane-li se to, neměl bych se hned rozsypat.

A konečně, tak moc zase v sázce nebylo. Vzhledem ke statusu politiků obou zatčených (byť cestovali na osobní pas) a mezinárodnímu rozruchu a celkovém povědomí světové veřejnosti o tomto případu, nehrozilo oběma zatčeným skutečně dlouhé hnití v nějaké zatuchlé kobce. Fidel si sice může dovolit tu a tam blufovat, ale proti času a celému světu přeci jen jít nemůže.

Takže mám z celého případu poněkud hořký pocit. Ten je ještě umocněn, když jsem si v českých novinách přečetl nenápadnou zprávičku, že takových zatčených revidují česká velvyslanectví v různých místech světa několik stovek. Bohužel, o těch ostatních se toho moc neví, jejich osud je nám neznám, nezasazuje se o ně Havel, nepíšou se dopisy EU a všem možným potentátům schopným utratit pro ně slovíčko, ani pro ně nelítá Pithart. Jejich problém je v tom, že nejsou politici. Takže tady máme zase dvojí metr. Nadstandardní ochranu pro politiky (ačkoliv neletěli na Kubu z pověření státu) a pak hluboká ignorance a nezájem o ty ostatní.

Co dodat na závěr. Myslím, že Fidel zvítězil na celé čáře, dosáhl všeho, čeho chtěl dosáhnout a může si připsat maximum bodů. Češi (abych ještě jednou při této příležitosti parafrázoval Wericha) mě dojali jen tím, že zase (jako už tolikrát v minulosti) zůstali Čechy.