Můj brácha má príma bráchu...

Pánové byli přesní a začali v hodinu, kterou si k začátku zvolili, což nebývá tak častý jev zejména u hostujících umělců. A to i přesto, že necelých čtyřiadvacet hodin před setkáním z České republiky přicestovali, takže ještě nemohli mít srovnán onen pověstný šestihodinový časový posun, který s člověkem umí pořádně zamávat, a v době, když se přítomní Toronťané a návštěvníci z blízkého okolí dostávali do varu, bratři Neckářové by měli nárok být dávno v posteli. Ale nebylo tomu tak. Naopak, jakoby měli v sobě hnací motor příjemně naladěného obecenstva, jeho chuť zpívat společně nové a nové písničky a při nich si také zadovádět na parketu. A to i s Václavem, který se nebál v tomto směru obdivuhodně šarmantně improvizovat. Oba pražští umělci odvedli vynikající práci. Po všech stránkách, a to i za okolnosti, že - jak se, podle mě zbytečně, omlouval Václav -, přijeli s premiérovým programem, který neměli možnost si nikde vyzkoušet. Program totiž neměl chybu. Pokud si mohu dovolit vyjádřit vlastní názor, pak toto show patří mezi to nejlepší, co Josef Mára se svou paní Růženou prostřednictvím vlastní firmy Video El Canada, Ltd., v tomto žánru za posledních deset let přivezli. A tak jsem si společně zazpívali Václavovy oblíbené balady např. Dítě snů, Píseň pro Joriku, Nautillus, Stále šťastné údolí autora Petra Jandy a Zdeňka Borovce, či velice známé písně Halo Mademoiselle, Tu kytaru jsem koupil kvůli Tobě, Messechussets, Lékořice, Čaroděj Dobroděj, Stín katedrál, Hříbě a mnohé, mnohé další.

"Protože jsme tady byli nedávno, přesně v květnu 1999, nechtěli jsme s Janem přivézt totéž, s čím jsme se na setkání tehdy představili. Přivezli jsme písně a historky, které jsme sestavili pro druhé setkání s krajany," řekl Václav. A dodal: "Na lidech za oceánem obdivuji jejich osudy, zkušenosti a fakt, že se nikde ve světě prostě neztratili. Bydlíme u známých, a kdekoliv jsme byli ubytováni, všude jsme se cítili být členy rodiny. Samozřejmě se s bráchou snažíme všechny ty laskavosti lidem oplatit - ovšem pokud tu možnost máme... Navázali jsme nová přátelství a věříme, že budou trvalá."

Na přátelských setkáních s krajany se nebrání Václav Neckář, otec 25letého syna, a jeho bratr Jan, otec dvou dcer a tříletého syna, zavzpomínat si na historky, které se udály v souvislosti s jejich vystupováním či v souvislosti jejich tvorbou. Obecenstvo si rádo vyslechlo, že s chlapci již od malička zpívávala jejich maminka a že oni si rádi preludovali nové písně zejména v koupelně, kde se to pěkně rozléhalo. Prvním hudebním nástrojem Jana byl akordeon, který měl ten večer s sebou a na němž přehrál píseň, která byla v jeho dětství písní číslo jedna - Sulika. Samozřejmě, postupem času, kdy začal hudební rozum brát, se repertoár a schopnosti hrát na další hudební nástroje rozšiřovaly a přirozeně i měnily. Jeho hlavním hudebním nástrojem je violoncelo,"... ale dejte mu do ruky co chcete, se vším si poradí", pronesl jakoby mimochodem Václav.

Ty, kteří nestihli být "při tom", mohu ujistit, že tu příležitost neztratili docela, protože se s bratry Neckářovými mohou setkat ještě na dalších místech v Kanadě i v Americe: v září - 23. byl na programu London, 24. Detroit, 26. Kingston, 27. Ottawa, 28. Montreal, 30. Boston, v říjnu - 1. St. Catharines, 6.a 8. Chicago (kde je účast Čechů největší, jak potvrdil pan Mára), 10. Kitchener, a konečně poslední vystoupení se uskuteční 11. října na Masaryktownu v Torontě. Pak se s bratry Neckářovými rozloučíme. Na jak dlouho, o tom si vlastně rozhodneme sami...