Urážet náboženské symboly v 21. století je opravdu nemístné

J. X. Doležal se ptá, proč má být kolektivní iracionalita víry chápána výše a posvátněji než jiné iracionality a proč na rozdíl od jiných spolků, jako třeba rybářů, mají mít pánbíčkáři nějaké nadstandardní výjimky.

Považuji rozhodnutí zakázat zmíněnou reklamu za v zásadě správné a dovolím si uvést alespoň pár argumentů.

JXD píše, že jako opravdu přesvědčenému a zásadovému buddhistovi je mu úplně jedno, jestli si z Buddhy někdo dělá srandu. Kupodivu, značné části buddhistů, to jedno není – možná proto, že nedosáhli úrovně buddhismu J. X. Doležala.

Jelikož jsem v jednom období svého života docela intenzívně četl buddhistické knihy, dozvěděl jsem se, že buddhistům vadí, že se symboly jejich víry na Západě profanují, jako například když se prodávají popelníky v podobě malých Buddhů. Buddhisté se ve svých zemích chovají ke křesťanským symbolům mnohem uctivěji a ani by je nenapadlo udělat si popelník z Ježíše. Typický buddhista by vyhodnotil profanaci náboženského symbolu v přítomnosti věřícího, pro kterého je tento symbol posvátný, jako jednání, které podněcuje hněv, a tudíž otáčí kolo utrpení. Výjimkou by byla situace, kdy by věřící dospěl na takovou úroveň chápání, že by jej podobné srandičky neiritovaly. Běžný věřící člověk, ať už křesťan nebo buddhista, ovšem vnímá svou víru jako drahocennou a intimní záležitost, proto se jej náboženské symboly dotýkají a nelibě nese jejich znevažování.

Zenbuddhisté uměli dobře rozlišovat, k jakému typu věřícího se obracejí. Své slavné koány, nelogické „hádanky“, které mají adeptům osvícení nabourat myšlenkové stereotypy a otevřít vyšším duchovním úrovním, používali zenoví mniši pouze vůči sobě navzájem, s lidmi mimo svou komunitu mluvili normálně a bez myšlenkových záseků. Podobné rozlišení zenoví mistři uplatňovalí i v případě provokativního až šokujícího jednání, které občas předváděli, aby své posluchače osvobodili od omezujících konvencí.

Ohledy na náboženské přesvědčení, které sám nesdílím, lze vysledovat i jako nedílnou součást křesťanského myšlení. Ranou křesťanskou obcí zmítaly spory, zdali mají křesťané povinnost zachovávat omezující židovské předpisy o jídle a další pravidla. Apoštol Pavel zastával přesvědčení, že křesťané mohou jíst a pít, co chtějí, měli by však respektovat a nepohoršovat ani ty židokřesťany, kteří věřili v závaznost starých předpisů: „Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu. Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem.“ (Řím 14, 21 – 22a) Pavel z Tarsu vynikal odvahou, inteligencí i rétorickými schopnostmi a byl naprosto přesvědčen o své pravdě, nic z toho však nepoužil, aby byť v nejmenším shazoval nebo si dělal legraci z přesvědčení svých jinak smýšlejících bližních.

Církve nejsou totéž co rybářské spolky, jak píše Doležal. Nepřesvědčí-li ateistu duchovní hodnoty, které církve nabízejí, mohl by aspoň ocenit jejich společenský přínos. Osobně neznám případ, kdy by nějaký zločinec, narkoman nebo alkoholik napravil svůj život poté, co by se dal na rybářství, ale v případě obrácení na náboženskou víru se to občas děje. Společenský a ekonomický přínos jednoho obráceného zločince nebo narkomana musí být nesmírný.

Nemělo by se též zapomínat, že služeb církvi využívají hlavně staří lidé, kteří nejvíce navštěvují bohoslužby, poslouchají křesťanský rozhlas apod. Pro tuto cílovou skupinu, na níž většinová společnost převážně kašle, představují zmíněné služby jednu z posledních hodnot a radostí, které jim život nabízí.

Přijde mi poněkud laciné strefovat se do nějaké snadno napadnutelné skupiny, jako jsou křesťané v Česku, případně komerčně využívat, co je jim svaté. Devalvace náboženských symbolů ale může negativně postihnout i většinovou společnost. Přirozené spirituální instinkty, s nimiž se rodí každý člověk, se v sekularizované společnosti, která žádné metafyzické symboly nenabízí, nutně přesměrovávají k méně svatým nebo i zcela nesvatým věcem. To znamená zpovrchnění, banalizaci a další komercionalizaci života.