Ach ta naše povaha

Přiznám se, že mě překvapila reakce některých čtenářů na poslední čtvrté pokračování Kanadského žertu, který píše Jan Buchta.

Na to, že často spíláte mně, jsem si už zvyknul, ale proč jemu? Osobně si myslím, že to je upřímný a otevřený text. Nevymýšlel si, nepřeháněl. Nedělal ze sebe hvězdu, prostě napsal, jak to je. Někteří si to zřejmě vysvětlili jako slabost a neodolali, aby si neklovli (hra na slepičí klofanec je popsána v knížce Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven).

Překvapilo mne, že některé negativní reakce přišly od lidí, které osobně znám a kteří na vlastní kůži zažili problém s kanadským feminismem. Když se s těmito lidmi střetnu v soukromí, jsou plní zahořklého antifeminismu a uražené mužské ješitnosti, ale to jim nebránilo v tom, aby v příspěvcích za článkem nezesměšnili autora, nenaznačili, že to asi s ženskými moc neumí, a že to tady zdaleka není tak hrozné.

A napsali jiní, které také znám osobně, a kteří tady nikdy nežili, ale přesto tvrdí, že by tady problémy neměli. Nejde přeci jen o to, sbalit dívku. Jde o to, zda by se jim líbila podřízená role, do které by byli vtlačeni.

Je pravdou, že existují v této společnosti muži, kteří musí kanadské ženy od sebe doslova odhánět, jaký je o ně zájem. Jednoho takového jsem znal. Byl to černoch, odněkud z Alžírska. Ale i on uznával, že jako manželka je Kanaďanka nesnesitelná. Očekává totiž absolutní mužovu podřízenost, neustálou zábavnost, něhu, měkkost a nepřetržité vciťování se do jejich (ženské) mentality. Nebude vařit ani uklízet. Automaticky předpokládá, že buď uvaří muž, nebo ji vezme do restaurace.

Moje zkušenosti s kanadskými ženami a dívkami jsou velmi podobné těm, které popsal Jan Buchta. Zažil jsem situaci, kdy jsem před vánočními svátky popřál Kanaďance "šťastné a veselé" a dostalo se mi studené sprchy ve formě otázky, komu jsem ještě přál. Když mi došlo, co tím sleduje (možnost obvinění ze sexuálního harašení, ukázalo-li by se, že jsem přál jen jí), vycouval jsem z kanceláře a od té doby zásadně Kanaďankám neblahopřeji. Doplňuji, že po celou dobu přání byla mezi námi vzdálenost dvou metrů a psací stůl. Ani ruku jsem se jí neodvážil podat.

A jindy si ke mně v restauraci přisedla dívka. Její první otázka byla, zda je to místo vedle volné a druhá, zda jsem ženatý. Podotýkám, že od okamžiku, kdy usedla do druhé otázky neuplynulo ani deset vteřin a žádná jiná slova jsme si spolu nevyměnili. Prostě romantika namlouvání tak, jak jsme ji znali, tady neexistuje.

V podstatě platí, že musíte zůstat po celou dobu namlouvání pasivní. Jakákoliv aktivita z vlastní strany by se mohlo vysvětlit jako obtěžování. Někomu to vyhovuje, někomu ne. Mně osobně ne. Mužatky mne nikdy nelákaly.

Zhruba před pěti lety jsem v televizi sledoval debatu odborníků na téma sexuální harašení. Nějaká kapacita tam vážně doporučovala mužům, že na schůzce s dívkou mají mít u sebe zápisníček a tužku. Každý svůj čin si prý mají nechat podepsat. Bylo to formou: "Chci ti položit ruku na koleno, ale musíš mi to nejprve podepsat", nebo "Chci tě obejmout kolem ramen, podepiš mi to", atd. Jedině tak se mohou bránit budoucím žalobám - třeba i po padesáti letech.

Je-li toto ráj pro muže, tak potěš pánbůh. Jan Buchta to napsal upřímně a je škoda, že jste to nedokázali ocenit.