Stal jsem se dědkem

Nastoupil jsem do tramvaje obtěžkán taškou a laptopem. Je pravdou, že bylo horko. Je pravdou, že jsem balancoval v poloze labilní vratké, přidržuje se tyče. Je pravdou, že se mi brašna laptopu bolestivě zařezávala do ramene. Ale snad to nebylo až tak moc vidět. V tramvaji se snažím tvářit se neutrálně - co kdybych potkal někoho, na kom mi záleží, a nestačil včas vyladit tvář do příjemného úsměvu.

V každém případě, jsem takto balancoval jen několik vteřin. Ze sedadla se vymrštila dívenka, mohlo jí být snad kolem třinácti. "Prosím, sedněte si" - řekla a ukázala na sedadlo. Pustila mne sednout. Ona mne pustila sednout! Ještě nikdy nikdo mě v tramvaji sednout nepustil. Až dnes. Není to dávno, předevčírem, jsem sám uvolňoval místo starší ženě. A dnes - dnes mi bylo místo poprvé nabídnuto, a ještě k tomu dívkou. Někde mezi předvčerejškem a dneškem jsem musel nenápadně překročit pomyslnou hranici a zařadit se mezi ty, o kterých za bolševika hovoříval nápis v tramvajích: Uvolněte místo starším. Podotýkám, že podle rodného listu je mi 48.

Ptáte se, co jsem udělal? Nezklamal jsem tu dívenku. Zachoval jsem se tak, jak se ode mne čekalo. Dosedl jsem na sedadlo, hůlčičku opřel a bezzubými ústy zašišlal: "díky dcerunko." Jen tak tak, že jsem ji třaslavou rukou při tom nepohladil. Hlavou se mi při tom mihla myšlenka, že jsou země, kde si mužové mého věku berou dívenky jejího věku a mívají s nimi i potomky.

Společností oficiálně přiznané stáří má ovšem své výhody. Už nebudu muset vstávat, když se mi nebude chtít, nebo když mne budou bolet nohy. Nebudu muset hledět sveřepě z okna a předstírat, že nevidím nad sebou kymácející se babičku s nůší, nebo co vlastně dnes babičky do tramvají nosí. Ale na druhé straně - jaká to chmurná vyhlídka - nebudu moci laškovat pohledem s mladšími ročníky. To ostatně nedělám už pár roků. Ne že bych nechtěl, ale ty mladé dámy mě prostě nevnímají.

Co se dá dělat, lepší už to nebude. Lhal bych, kdybych tvrdil, že z toho mám radost.