Pekli jsme chleba

Vytiskl jsem si je a pak dlouho visely na ledničce přilípnuté magnetem. Manželka peče každý týden něco, ale nějak jsme se pořád nemohli odhodlat k tomu chlebu. Nejprve nebyl anýz. Pak chyběl fenykl. Pak byly skvrny na slunci. Pak pes sežral utěrku, nateklo nám do soli, zkrátka pořád něco.

Konečně poslední sobotu nastala vhodná konstelace. Hvězdy nám byly nakloněny, sehnali jsme anýz i kmín a mouku, tekla voda a burzovní zprávy byly příznivé. "Jdeme na pečení chleba," řekl jsem. Použil jsem množné číslo, ale mínil jsem tím, že na pečení chleba jde manželka. To už je takový náš ustálený slovník.

A tak zatímco jsem řešil na internetu světové krize a podporoval utlačované Iráčany a Palestince, manželka zadělala na těsto, uhnětla, nechala vykynout a s postupujícím večerem začala péci.

Abych to nedramatizoval: Před jedenáctou byl chlebík z trouby venku. Voněl, pravda, ale ne tak, že by mi tekla slina. Nicméně ještě z horkého pecnu jsem odkrojil patku a sežral. Jen tak na zkoušku. Hm, nechutnalo to špatně.

Do půlnoci jsem spořádal ještě dva krajíčky. Manželka mi v tom pomáhala. Ráno jsme si dali chleba k snídani, večer k večeři. Jen jsem při tom litoval, že nemáme máslo. Tedy míním skutečné máslo, nikoliv tu styroflexovou bílou hmotu bez chuti a zápachu, která se za máslo vydává. Pamatuji si, a nikdo mi to nevymluví, že máslo vonělo. A když jste ho nechali venku, tak žluklo a pak už nevonělo. Dnešní másla ani nežluknou, ani nevoní.

A kdybych měl být hodně neskromný, tak bych si k tomu skutečnému chlebu se skutečným máslem přál i skutečné mléko. Takové, na kterém se tvoří škraloupy, když jej přihřejete a necháte chvíli stát. Takové, které musíte vypít dnes, jinak se zítra zkazí. Ne tu bílou vodu, co máme v lednici už od listopadu, a vypadá pořád jako když jsme ji otevřeli.

Ten náš pečený chleba má zajímavou vlastnost. Zabalen pouze v několia utěrkách, uchovává si křupavou kůrčičku, aniž by přitom v řezu příliš oschl.

Zdejší kupované chleby mají zase jinou zajímavou vlastnost. Jsou gumové od první chvilky, lhostejno jak jsou čerstvé. Snad je to tím, že je strkají do silonových sáčků, nevím. Také mě dohání k bezmezné zuřivosti, když vidím tenounké krajíčky gumového cosi, o čem oči tvrdí, že je to chleba, ale ostatní smysly se brání tomu uvěřit. Nekrájený chleba sehnat sice lze po jistém úsilí a – jste-li ochotni dojet si pro něj do pekárny –, ale bývá to pořád gumové cosi, nebo jiné cosi ve stylu italské veky.

V neděli manželka upekla tvarohové koláčky s rozinkami. Ty mám moc rád. Ale ačkoliv se z plechu jen smály, nějak si mě tentokrát nenaklonily.

Bylo pondělí. Připravoval jsem si snídani. Koláčky, nebo chleba? Vyhrál chleba. Posolil jsem si ho a pozřel na sucho – jen tak. A aby manželka neremcala, že příště koláčky péci nebude, když je neocením, dva jsem nadrobil psům.

A teď ten recept.

Kvásek: 2dl vody, 5dkg kvasnic, 2 kostky cukru. Manželka vodu mírně ohřeje, přidá kvasnice a cukr, nechá vzejít.

Těsto: 1kg mouky, 3 lžičky kmínu, 3 lžičky soli, 3 polévkové lžíce octa, špetka anýzu, 4dl vody.

Postup: Trochu mouky, kvásek, kmín nasype manželka do hnětače, přidá vodu, pak hnětač nakopne a postupně přisypává mouku, přilévá vodu a ocet, přičemž hnětač hněte a hněte.

Výsledné těsto nechá v hnětači vykynout, na vále z něj uplácá šišku. Plech si vyloží alobalem a mírně pomouční. Šiška teď bude ještě chvíli odpočívat. Před pečením potře manželka bochník studenou vodou. Troubu si nechá rozpálit jako by pekla Jeníčka s Mařenkou, tedy asi na 410°F (210°C). Prvních dvacet minut necháme Jeníčka s Mařenkou, vlastně bochník zapéct, pak teplotu snižujeme – každých deset minut o deset stupňů. Celková doba pečení: jedna hodina. Tak dobrou chuť.