Zrušte barvu!

Takže jsem samozřejmě začínal s černobílou fotografií a postupně – kolem roku 1970 začínal laškovat s barevnou. Tenkrát se ještě fotilo na film a ten barevný se obtížně vyvolával a ještě obtížněji se z něj zvětšovaly barevné fotografie – pomocí filtrů bylo třeba ve zvětšováku barvu doladit. Barevná fotografie stála mnohonásobek černobílé, takže nějaké velké množství barevných obrázků nehrozilo.

Dnes si začínám uvědomovat, že to možná bylo dobře.

Nikdy jsem nebyl žádný umělec, ale přeci jen mě bavilo pokoušet se obrázkem sdělit něco navíc. Jakousi přidanou hodnotu. Mám rád momentky. Obrázky pořízené rychle, od boku a často tajně třeba v hospodách nebo v obchodech či na ulici. Fotky, u kterých objekt netuší, že je fotografován. Nesnáším fotografie, na kterých stojí osoba v pozoru před nějakou pamětihodností a hledí do objektivu. A přece takových fotografií bývá devět z deseti.

Hřebíčkem do mého fotografického „umu“ bylo celosvětové postupné vytlačení černobílých filmů a jejich náhrada barvou. Pak přišly digitály a každý, i ten absolutně nejlevnější, fotografoval barevně. Černobílé obrázky se v podstatě přestaly vyskytovat. A to je škoda. Protože černobílá fotka v sobě skrývá sdělení. Budí představivost. Zvyšuje dramatičnost. Upoutává pozornost. Člověk nad ní někdy musí přemýšlet. Tedy hovořím o dobrých fotografiích.

Barevná fotka naproti tomu je v podstatě obtiskem scény. Kýčem. Dovedete si představit, jak by třeba tato slavná Saudkova fotografie vyzněla barevně?

Čeština má pro to, co dnes tvoří 99 % barevných obrázků, velmi výstižný výraz z předminulého století: barvotisk. Barvotisk byl přesně to, co říká název: barevný tisk. Cítíte v tom slově tu mírnou příchuť pouťovosti? Ten jemný despekt? Levnost? To není náhodou. Už tenkrát věděli, že obrázek načrtnutý např. uhlem nebo linoryt, kde jsou jen dvě barvy, může být sdělnější než přesný barevný tisk – barvotisk. Proč tentýž despekt nezaznívá například ve slově perokresba? Napadlo vás to někdy?

Myslím, že to je tím, že barvotisk (barevná fotografie) – až na výjimky – v nás utlouká inspiraci a představivost. Je pouhou kopií zachycené scény, nedovolí nám si už nic domýšlet. Je hotová. Takhle to tam bylo, říká obrázek. A my na to hledíme a pak přejdeme na další barevný obrázek a další. Po pěti minutách si nedokážeme vybavit ten první. Naproti tomu černobílá fotografie v nás může zanechat dojem ještě dlouho po jejím shlédnutí. A zase, pozor, ne každá. Ale černobílé fotky mají v sobě něco, co nedokáži přesně popsat. Dokonce u nich často nevadí ani zrnitost (naopak, často zrnitost právě zvyšuje dynamičnost scény), ani to, že jsou mírně neostré. Byl to záměr fotografa nebo roztřesena ruka? Zkuste hádat:

U černobílé fotografie nemusíme řešit například ty otravné červené oči. A tím se dostáváme k druhé věci, kterou ve fotografii nemám rád: bleskové světlo. Samozřejmě správně použité v rukou umělců a profesionálů nevadí, ale v rukou široké veřejnosti je bleskové světlo pohromou. Barevná fotka „vybílené“ tváře s červenýma očima, pořízená miniaturní bleskovou výbojkou, jaké jsou dnes v těle i těch nejlevnějších fotoaparátů, je konec jakékoliv radosti a spolehlivě setře jakoukoliv atmosféru okamžiku.

Podívejme se na film. Tam je to složitější. Díky tomu, že se na jeho vzniku podílejí lidé s uměleckým cítěním a profesionálové (hm, ne vždy, ale hovořím obecně), tam barva často spoluvytváří děj. Je – ne, bývá – použitá citlivě a mnoho skvělých filmů by prostě bez barvy nebylo ono. A přece není bez zajímavosti, že nejlepší film světové kinematografie (podle mínění mnoha odborníků), je černobílý film z roku 1941 Citizen Kane od Orsona Wellse.

Barva nevadí ani obrazům malovaným rukou. Myslím, že lze říci, že jakmile se zpracování zhostí umělec, dokáže používat barvu ke prospěchu věci. To, proti čemu brojím, je barva (=barevná fotografie) v rukou široké veřejnosti.

Tak. Když jsem to všechno tak hezky napsal, konečně se dostávám k tomu, co jsem hlavně chtěl říct. Totiž MÁM NA SEBE VZTEK. Protože ačkoliv tohle všechno vím, zjistil jsem, že se nedokážu od barvy (a barvotisků) odpoutat. Moje fotoaparáty mají knoflíček, kterým se prostě barva vypne. Vypnu barvu, udělám několik snímků a vzápětí sám sebe nachytám, jak přepínám zpět na barvu. I zdůvodnění jsem si vymyslel. Neprůstřelné. Ona se ta barva dá odfiltrovat později při editování obrázku, říkám si. Je škoda ji filtrovat při vzniku snímku, protože jednou chybějící – už ji nikdo do snímku nedoplní.

Jenže při editování ve Photoshopu se zase přistihuji při tom, že je mi líto barvu zrušit. Takhle je to přeci jenom snad lepší, utěšuji se. Kéž by mě to aspoň ekonomicky nutilo fotografovat černobíle. Ale to je ta hrůza, že cena barevné fotky je stejná, jako cena černobílé. No uznejte, to není fair.