Šest žen a já

Na obrazovkách honí zločince, střílejí, vybuchují, běží sportovní přenosy, ale nejčastěji nás vybízejí, abychom si něco koupili. Zvuk bývá stažen na minimum, ale i kdyby nebyl, stejně by nebylo nic slyšet, neboť z několika reproduktorů nad našimi hlavami se nepřetržitě 24 hodin denně (klub nikdy nezavírá) line bušení, rachot, cosi, co snad dnešní mladí poslouchají. Nechci pro to použít výraz hudba, protože bych ten výraz deklasoval. Takhle vypadá náš fitness klub.

Projdu velkou tělocvičnou až na konec, zahnu do chodbičky a otevřu dveře malé tělocvičny. Čeká mě tam mých šest žen. Máme totiž hodinu Power Pilates. Ne, ne, nejsem instruktor a nejsou to moje ženy. Nazývám je tak v legraci, protože se tam pravidelně potkáváme. Ani nevím, jak se jmenují. Jsem prostým účastníkem třídy. Dnes je to Power Pilates, pozítří budeme mít v téže místnosti soul fu-zen a v úterý jógu. Pozdravíme se, vítají mě jako starého známého. Rozprostřu rohožku, usednu a všichni čekáme na instruktorku. V místnosti je klid, příjemné šero, parketová podlaha a žádná televize.

Přichází Laura, naše instruktorka. Přináší s sebou CD-čko s odpočinkovou hudbou. Vsune jej do přehrávače, z reproduktoru se ozve štěbetání ptáčků a jemný klavír.

Na jógu máme indického učitele Jiwana a na soul fu-zen máme Sandru. Ta někdy přinese svíčičky – elektrické – a každému přidělí jednu před rohožku.

Jak jste už pochopili, vrhl jsem se na staroasijská cvičení. Po definitivním zjištění, že Pět Tibeťanů, jak se někdy přezdívá pěti cvikům prováděným ráno podle starých tibetských mnichů, prospívá a dělá mi dobře, jsem záběr rozšířil o další tělesná cvičení z Asie. Posilovna mě už nudí. Navíc jsem se přistihl, že se ulejvám. Zkrátka když není nade mnou trenér, mám tendenci „řezat rohy.“ Staroasijská cvičení mi vyhovují pro svou vyváženost. Pečují stejně o duši jako o tělo.

Jo, já vím, Pilates nejsou z Asie, vymyslel je Němec stejného příjmení na počátku minulého století. Ale do toho cvičení převzal mnohé prvky a pozice z jógy a dalších staroasijských cvičení.

Ty ženy: Někdy je jich méně, někdy více. Ale vždy jde o ženy a všechny jsou starší. Řekl bych od padesátky výše. Do třídy zkrátka nezabloudí muž tedy kromě mě. Připadám si tam někdy divně. Ony mě už přijaly, ale co já? Kdyby aspoň byly mladší... :-) Vlastně ne, dobře, že nejsou. Kdyby byly mladší, styděl bych se. Jsem totiž z nich nejhorší. Žádné z nich nedělá potíže dotknout se rukou konečků prstů na noze bez pokrčení kolen. Já to nezvládnu. A jsou další pozice, které ony umějí a já ne.

Cvičení končí. Po relaxaci (poloha mrtvoly známá z jógy pod jménem savásana), odcházíme. Otevřu dveře a vstupuji do jiného světa. Dum-dum-dum-dum, duní reproduktory, na obrazovkách mnohočetných televizí stále ještě chytají zločince, vybuchují tam kamiony, nebo tam probíhá zápas v baseballu.

Minulý týden v šatně po cvičení se se mnou dal do řečí mladý svalovec s úžasně vypracovaným tělem. „Byl si v józe?“ „Jo, v józe.“ „Jaké to tam je?“ Popsal jsem mu to. Chtěl vědět, jak často a kdy to míváme. Slíbil, že se ukáže. Uběhl týden. Dosud jsem ho tam neviděl. Je nějaké stigma, které brání mužům, aby na cvičení chodili? Nebo jsem já divný? Docela by mě to zajímalo.