Eva Cironisová

Nikdy jsem paní Evu nepotkal osobně, nevím, kolik je jí let, jak vypadá, ani zda má rodinu, nevím o ní nic. Jednou, před dvěma roky, bylo už setkání s ní na dosah, bohužel jsme to prošvihli. To bylo, když jsem vydal svou reportáž z kóty 718 v Brdech, kde měl stát americký radar. Tehdy mi napsala „proč jste mi neřekli, že tam chcete jít, šla bych také, bydlím kousek“. Tohle mě překvapilo. A litoval jsem, že mě nenapadlo se jí zeptat. Ale když ona nikdy nenapsala nic osobního, netušil jsem, kde bydlí a zda by šla.

Postupně byly její překlady stále kratší a pomlky mezi nimi stále delší. Přisuzoval jsem to tomu, že už ji spolupráce s námi příliš nebaví.

Dnes jsem měl v poště tento dopis:

Vážení přátelé a známí,

s nejhlubším zármutkem v srdci vám musím oznámit, že naše milovaná maminka a manželka dnes ráno po těžké nemoci v rokycanské nemocnici zemřela. Vy kteří věříte, pomodlete se za ni, vy kteří nikoli, věnujte jí tichou vzpomínku.

Petr Cironis

Paní Evo, bylo mi ctí, že jste ve Zvědavci občas pomáhala. Vím, nedělala jste pro Zvědavce, ale pro dobro věci. Lituji, že jsem Vás nikdy nepotkal a už Vás ani nepotkám, lituji, že jsme se nikdy nedostali na osobní věci. Přesto Vás považuji za svého přítele a myslím na Vás. Budete chybět všem, nejen Vaší rodině.