Princip společenské vlády a její úpadek

Aldous Huxley napsal: Současná historie je děsivým dokladem toho, co se stane, když političtí vůdcové, obchodníci nebo třídně uvědomělí proletáři si přivlastňují funkci bráhmanů, tj. vytvářet životní filosofii; když lichváři diktují politiku a debatují o míru a válce, a když kastovní povinnost válečníků je vnucena všem, bez ohledu na jejich psychofyzické založení a poslání.

Původní kultury všech lidských populací na planetě Zemi vycházely z téhož učení. Jde o dědictví našich prapředků, potomků bohů a zástupců vyšších civilizací z nebeské sféry planet naší galaxie. Toto učení nese společný název: Védy. Védické pojetí přirozené sociální struktury lidské společnosti předepisuje uchování, rozvoj a důstojnost čtyř základních společenských kast: Kasta duchovních, kasta strážců a vládců, kasta výrobců či obchodníků a kasta dělníků. V jediném dnes dochovaném souboru védských textů pocházejícím z Indie a psaném v jazyce sanskrtu se tyto kasty nazývají bráhmové, kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Každý příslušník dané kasty má předepsaný soubor povinností, jimiž naplňuje své poslání v souladu se svými schopnostmi. V indických Védách se takové poslání nazývá dharma. Smyslem seberealizace každého člověka (dharmy) je sloužit nejvyššímu principu kosmu a zákonům přírody tak, aby byla zajištěna harmonická koexistence všech živých bytostí a kulturní sounáležitost lidí v rámci daných a nezměnitelných podmínek věčného Stvoření.

Není spravedlivé vlády bez autority duchovních elit

Pradávní mudrci, volchvové, veduni, druidové či šamani pěstovali v rámci své duchovní kasty cestu poznání převyšující prostou empirickou zkušenost smyslů v rámci hmotného a vnímatelného světa. Kromě osvojení védického dědictví předků dokázali své nové členy (novice) připravit na duchovní cestu potřebným zasvěcením do vnitřního esoterického učení a iniciovat v nich vyšší kanály vnímání, jimiž nabyli schopnost získávat informace z vyšších úrovní vesmíru. Jde o sedm úrovní nebeských planet obývaných vyššími civilizacemi, než je ta naše. Kasta duchovních byla považována za nejvyšší a měla nejváženější společenský kredit. Přesto nedisponovala žádnou reálnou mocí. Tím se rozumí, že neměla podíl na mocenské hierarchii společenské vlády ani nevlastnila hmotné statky, které by jí umožňovaly získat moc nad druhými lidmi. Žila z milodarů a v co největší odpoutanosti od hmotného světa a jeho smyslových požitků.

Mezi základní povinnosti kasty strážců a vládců patřila poslušnost přikázáním a radám vycházejícím z úst mudrců posvěcených nejvyšším poznáním a reprezentujících pravé učitele a mistry z řad zasvěcených duchů v kastě duchovních. Další povinnosti přikazovaly vládcům bdít nad ochranou svých obyvatel, starat se o jejich prospěch a prosperitu a vést všechny lidi ve svém panství k nejvyšším morálním hodnotám zabraňujícím egoismu, chamtivosti, povýšenosti a neřestem smyslové neuměřenosti. Spravedlivý vládce nikdy nespojoval své postavení s hmotným prospěchem, nikdy mu nebylo prostředkem k ukojení chtíčů a smyslových žádostí.

Pravý opak byl jeho přirozeností, protože musel prokázat sebevládu a kontrolu nad svými smysly, odpoutanost od závislosti na hmotných požitcích a plnou odpovědnost za své skutky. Vedle toho musel být zdatný a statečný, aby se dokázal postavit do čela vojsk a branců pocházejících z vlastní kasty a bojujících za svobodu a nezávislost země v případě jejího ohrožení či přímého napadení. Veškeré daně a poplatky společenských vrstev zabývajících se plodonosnou činností byly určeny výhradně k hmotnému zabezpečení vládních úřadů a výcviku kasty branců, aby se z nich stali nezlomní bojovníci a charakterníci. V této souvislosti stojí za zmínku, že vládce slovansko-árijských rodů měl hodnost kníže a byl jednomyslně volen na sedm let váženými muži rodu po té, co prokázal výše vyjmenované vlastnosti.

Kdo vládne bezduché mase?

Nyní se naší mysli nutně vnucují závažné otázky: Kdy a jaké příčiny vedly k rozvrácení a konečnému zničení těchto přirozených zásad hierarchie a politického uspořádání společnosti? Co zapříčinilo, že všichni lidé upadli na úroveň nejnižší kasty šúdrů, ba níže, na úroveň myslících zvířat? Jakým řízením se do popředí touhy většiny občanů moderních států prodrala idea demokratické vlády lidu? Jak je vůbec možné, že lid volá po tom, aby jeho pokleslým stavům vládli ti nejnižší domýšlivci, chamtivci a kariéristi vybíraní z jeho vlastních řad?

Nadřazenost duchovní kasty v tradičním védickém systému měla své opodstatnění, protože její kněží byli nositeli vyššího poznání o absolutním principu kosmu a harmonii v přírodě. Cesta poznání byla rovněž nejvyšší a přímou cestou k tomu, aby se nesmrtelná lidská duše (átma) vyvázala z karmického inkarnačního údělu a z klopotného zrání k božské dokonalosti cestou zkušenosti od nižších živočišných těl k vyšším. Víra či vědění o nebeských úrovních života v blaženosti oproštěné od tíhy a bolestí fyzické existence v naší úrovni hmotného světa byly dostatečným motivem k úsilí o hledání absolutní pravdy. Indické Védy rozlišují vyšší planety polobohů (hmotných bytostí na vyšším stádiu vývoje, než se nachází člověk) a všemu nadřazené duchovní planety zvané Vaikunthy (Boží království), kde dlí již věčně blažené duše osvobozené od závislosti na materiálním světě. Slovansko-árijské Védy uvádějí svět PRAVI a jeho sedm úrovní nebes. V sedmém nebi přebývají duše v absolutním stádiu dokonalosti. Ze světa PRAVI již není nutný návrat (inkarnace) do našeho smyslového světa JAVI.

Temný věk Kali a zničující vláda času

Před pěti tisíci lety nastalo kosmické období Kalijugy. Jde o involuční cyklus směřující od zlatého k železnému věku, při němž lidské bytosti ztrácejí vyšší schopnosti i délku života. Ve věku Kalijugy se lidé dožívají pouze sta let, ztrácejí paměť, inteligenci a nadsmyslové schopnosti vnímání. Pro takové lidi podle mudrců té doby již neexistuje cesta pravého poznání, a to ani v rámci duchovních elit, jejichž úroveň rovněž upadá. Končí se i cesta činů, po níž kráčeli strážci a vládci (kšatrijové) pod duchovním vedením brahmanů. Zbývá jen cesta oddanosti a oddané služby Pánu, jaká připadala ve své době nejnižší kastě šúdrů. Ti měli původně za povinnost poctivě sloužit svým pánům z vyšších kast. Nyní jsou na úrovni šúdrů všichni, jediným osvobozením jim proto může být oddaná služba nejvyšší osobnosti Stvořitele, jinými slovy oddaná a láskyplná služba Pánu Bohu.

Nyní se zamysleme nad tím, co se stalo v době okolo pátého století před naším letopočtem. Na scéně se zjevil buddhismus, taoismus, judaismus a racionalistická filosofie antických Řeků. Ve všech případech se jednalo o zásadní revizi, ne-li o popření dosud platného védského vědění. O zdrojích takového myšlenkového pohybu můžeme spekulovat. Ve všech případech šlo zároveň o vyvrácení védického esoterického systému uzavřeného v kruzích duchovní kasty. Duchovní učení se otevřelo všem a stalo se z něho učení exoterické. Není asi nutné zdůrazňovat, že mělo jen málo společného s původním esoterickým věděním, které bylo navíc udržováno v nepísemné formě cestou mezigenerační posloupnosti mistrů a jejich žáků. Nové monoteistické náboženství si vzalo z védských nauk pouze základní a zjevné postuláty, aby zmátlo mysl starověrců, jak se mu hodilo pro jeho manipulativní účely. Dochází k duchovní revoltě, zatímco její hybné síly v pozadí nejsou lidskému oku viditelné. Otázka, zda jsou vůbec lidského druhu. Málo inteligentní Židé, muslimové a ortodoxní křesťané tato fakta nemohou nikdy připustit.

Křesťanství jako antiteze duchovní Tradice

Nejdále ve svém záměru změnit od základů tradiční duchovní založení lidstva dospěl judaismus a především jeho vyvrcholení v podobě příchodu Krista a Nového zákona Bible. Pro toto monoteistické náboženství je příznačné, že jeho svatá písma byla napsána v jazyce méně inteligentních a duchovně zaostalých semitských národů postrádajících kořeny védské Tradice. Jako oddaná služba Bohu je z původních védských zdrojů překládáno sanskrtské slovo „bhakti“. Lze se domnívat, že pravý význam toho slova označoval jednání v souladu s nejvyšším principem kosmu. Pochopit tento Prazáklad světa nebylo v silách nízkých kast, proto byly vedeny k tomu, aby vztah k absolutní podstatě světa projevily láskyplnou vírou v Boha a oddaným uctíváním jeho pozemských inkarnací v podobě duchovních mistrů.

Křesťanské náboženství si vytvořilo jediného pravého mistra v osobě Ježíše Krista, Syna Božího a universálního spasitele (avatára), zavrhlo učení o reinkarnaci i celou védskou kosmologii a násilnou christianizací vnutilo lidem křesťanskou ideologii jako nástroj biblického projektu globalizace a rasové homogenizace. Z bezmocných šúdrů, z nevědomého lidu odtrženého od svých pohanských kořenů, udělalo otroky Boží sloužící v pokoře svým duchovním autoritám (kněžím) a posléze i světským pánům (feudálům). Přičemž pokora již není láskyplná oddanost, nýbrž ustrašená a ponížená odevzdanost vyšší moci, která si přivlastnila ubohé křesťanské ovce jako svoji kořist.

Pád védské duchovní Tradice byl zpečetěn genocidou Slovanských národů vzdorujících katolické víře a likvidací či vyhnáním jejich duchovních opor volchvů, vedunů, žreců, šamanů a všech podobných čarodějů nežádoucích v očích křesťanského Boha. Téma hledání absolutní pravdy a boží milosti cestou odříkání a sebekontroly odumřelo ve středověku na kostrách křesťanských mystiků, kteří byli většinou odsouzeni pro herezi Písma a mnohdy jako kacíři upáleni na hranici. Tak se otevřela cesta k vládě morální spodiny a šedých eminencí v pozadí, které si přivlastnily výplody vědecko-technického pokroku moderní doby a zavedly náboženství peněz čistě ve svůj prospěch a pro svůj parazitický způsob existence.

Po krk v moderních iluzích hmotného světa

Smrt Boha a nástup ateismu přivedly na svět moderní materialistické doktríny, filosofické spekulace a pseudovědecké teorie, které řadí lidskou bytost na úroveň zvířete řízeného čistými a vědecky kvantifikovatelnými instinkty, podrobují ji zákonům trhu a moci ekonomicky silnějších elit a ospravedlňují její čirou bezduchost a sobectví liberálními tezemi o spontánním řádu, individuální svobodě či racionálním egoismu. K dalším historickým následkům takové globální pokleslosti ducha a inteligence již není třeba se vyjadřovat, neboť jsme jejich přímými svědky.

Podle indických Véd má temné období Kalijugy trvat ještě 427 tisíc let (čtete správně 427000 let). Jak to může naše planeta přežít, to netuším. Každý takto dlouhý dějinný cyklus má ovšem několik vnitřních kratších cyklů, u nichž dochází k podobným vzestupům a pádům, jako u vnějších cyklů. Nejkratší cykly mají délku 70 a 500 let. Na konci Kalijugy budou všichni vládci už pouze rabovat a krást. Lze se uklidňovat nadějí, že do té doby dojde ještě k mnoha zlepšením, která lidem ulehčí tak dlouhé čekání na návrat organické Tradice a zlatého věku (Satyajugy), v němž se lidé dožívali tisíce let společně s bohy ve svornosti a harmonii s kosmickým řádem.