Jistota domova

Rodná země je člověku dána tzv. do kolíbky. Do vínku. Co že je to vlastně onen „vínek“? Etymologicky prý souvisí se zavinovačkou, do níž jsou zavíjena nemluvňata. Jak je ta naše rodná řeč hravá a krásná!

Mateřština, naše rodná řeč, je darem z nejvzácnějších. I když, jak občas tvrdívám, čeština je takovou „Popelkou“. Ne zcela doceněná, jako by se za ni někteří dokonce snad i styděli. A přitom naše řeč představuje v našich národních dějinách poklad nejcennější.

Snad by měl co nejdříve vzniknout zákon na ochranu a obranu českého jazyka. V časech národního obrození se právě náš mateřský jazyk stal konstituujícím faktorem českého národa. Každý národ má mít právo na svůj jazyk!

Díla jazykové obrany vznikala po celou historii vývoje české literatury, od staroslověnského písemnictví přes dobu pobělohorskou (Mistr Jirásek ji trefně nazývá „dobou temna“) až po epochu národního obrození. Dnes bychom znovu potřebovali novou „obranu jazyka českého“ a stejně tak nové probuzení našeho národa.

Když se dnes podíváme do výkladních skříní různých prodejen a podniků, máme opravdu pocit, že jsme se stali „cizinci ve vlastní zemi“. Přitom by nám měla být bytostně blízká zásada patrona naší země, knížete Václava, jenž pravil: „Cizí nechceme, svoje nedáme!“

Jak je čeština dokonale „vymakaným“ jazykem, se můžeme přesvědčit ve chvíli, kdy se pokusíme přeložit některého z klasiků naší literatury do cizích jazyků. Jak je ta čeština jedinečně a kouzelně hravá!

Básník Karel Hynek Mácha ve své skladbě Máj (Máchovými kolegy z národního obrození nepochopené, a dokonce prý nedostatečně vlastenecké básni) konstatuje skrze hlavní postavu, loupežníka Viléma, že jedinou jistotou je člověku jeho Matka, Země.

Ta země, z níž člověk vzešel. A do níž se po pozemské pouti jeho ostatky znovu navrátí. Rodná země nás vydala světu, a až přijde ten osudný čas, znovu nás v sobě vlídně přijme.

Domov však pro nás nese význam nejen hmotný, ale též význam psychologický a spirituální. Domov představuje útočiště, propojenost naší přítomnosti s minulostí, hledání a nalézání kořenů a princip ukotvení. Vědomí „mít kam patřit a mít se kam vracet“ nám dodává duchovní sílu v těžkých okamžicích života. Je správné se vracet tam, kam patříme.

V životě lidského jedince existuje mnoho rozměrů. V životě našeho státu a naší české státnosti nenajdeme období či osobnost, která by nějakým způsobem nevzhlížela k fundamentálnímu patronu naší vlasti, k osobě svatého Václava. I napůl lucemburský vladař, císař Svaté říše římské, Karel IV., vzhlížel k svému přemyslovskému patronu, knížeti Václavovi, s takovou úctou, s jakou se sklánějí egyptští faraónové před egyptským božstvem.

Bohužel i státnost a její atributy se dají zneužít i protilidovými a protinárodními silami. Vzpomeňme např. na zneužití svatováclavské tradice za doby okupace pro protektorátní vyznamenání zrádcům a kolaborantům se Třetí říší. Nedopusťme, aby se i dnes naše státnost stala ceremoniální loutkou pro vyznamenávání zločinců, zaprodanců a vrahů!

Svatý Václave, vzhlížíme k Tobě i dnes ve jménu záchrany našeho domova nejcennějšího, naší Vlasti. Obracíme se k Tobě, v epochách radostných i zdánlivě beznadějných, jako k jistotě našich předků. Ty jsi dle legend vykupoval nemajetné z otroctví a dával jim svobodu, čímž jsi proti sobě popudil velmože. Ty ses stal naším nejstarším a nejtrvalejším symbolem domova. Po Tobě je pojmenována koruna, již nosil na své hlavě i císař římský.

A přitom jsi zůstal zastáncem a patronem plebejského národa, ochráncem míru a symbolem soucitu s neprivilegovanými. Zůstal jsi nám, všem bez rozdílů, jako mučedník a jako poslední národní Jistota. A v neposlední řadě též jako nositel Naděje.

Svatý Václave, nedej zahynout nám i budoucím!