Samoobslužná civilizace

„Prosím přiložte zboží do čtečky!“ – štěká na nás stroj hlasem cvičitele cirkusových medvědů, který právě zjistil, že jeho svěřenec zapomněl, jak se točí na kole.

„Zkontrolujte počet kusů!“ – ječí systém tónem trenéra, který viděl, jak jeho fotbalový tým dal vlastní gól. A ne jeden. Třikrát za sebou.

A když se odvážíme zaplatit, terminál nás osloví s kamennou tváří soudce, který právě vynáší rozsudek: „Odsuzuji vás k 5 minutám dalšího mačkání tlačítek, protože jste si dovolili koupit energetický nápoj.“

„Děkujeme, že nakupujete u nás!“ – zakončí celé to martyrium stroj s úsměvem prodavače aut, který právě někomu za třičtvrtě mega prodal ojetinu s najetými třemi sty tisíci.

A my? My jen bezmocně přikyvujeme, jako poslušní pejskové, kteří právě dostali příkaz „Sedni! Zůstaň! A ještě si za to zaplať!“ Tak nám to tedy vážení přátelé dotáhli do dokonalosti. Nejenže si sami nakoupíme, sami naskládáme zboží do tašky, ale teď nám ještě s úsměvem podstrčí tu čest si i sami naúčtovat a zaplatit. Jak skvělé! Konečně můžeme na vlastní kůži zažít ten blažený pocit, když po osmihodinové šichtě ještě v obchodě děláme práci, za kterou by nám před pár lety normálně zaplatili. A to všechno pod taktovkou stroje, který s námi mluví jako cvičitel drezúrních lachtanů – „Přiložte zboží! Ne takhle! Špatně! Znovu!“

Geniální marketingový tah, přiznejme si to. Přesvědčit zákazníky, že je pokrok, když sami dělají práci zaměstnanců. A my jim to baštíme i s navijákem! Stojíme tam jako ožralé opice a mačkáme dotykovou obrazovku, zatímco vedle nás přešlapuje řada dalších zoufalců, kteří by nejradši tu prokletou mašinu rozkopli, ale neudělají to, protože „co kdyby je vyhodili z obchodu“.

A to ještě nemluvím o těch úžasných okamžicích, kdy systém náhodně vybere právě nás ke kontrole. „Prosíme, počkejte na obsluhu!“ No paráda! Takže nejenže děláme práci pokladní, ale ještě nás podezřívají z krádeže. To je jako by nás v restauraci nutili si sami uvařit oběd a pak nás ještě prohledali, jestli jsme neukradli lžíci. A tak tu stojíme – moderní otroci kapitalismu, dobrovolní neplacení zaměstnanci supermarketů, hrdí členové společnosti, která nám místo služeb prodává iluzi ušetřeného času. Kdo by to byl řekl, že vrcholem pokroku bude, když si budeme moci udělat pokladní sami? A ještě za to zaplatíme plnou cenu! To je jako kupovat si lístek do kina a pak dostat práci promítače. Ale hlavně že jsme pokrokoví, že?

„Ušetříme čas!“ – Lži, které nám prodali

„Ušetříme čas!“ – jako když ministr zdravotnictví doporučuje „rychlou vakcinaci“ od farmaceutické firmy, kde má jeho manželka akcie. Ano, drazí otroci samoobsluhy, hledání čárového kódu je jako archeologická expedice – jen místo ztraceného pokladu hledáme alespoň částečně čitelný pruh na balíčku rýže, který výrobce ukryl s péčí špiona maskujícího atomové tajemství. Dvě minuty kroužíme s výrobkem v ruce jako kouzelník, který zapomněl, jak se dělá trik s mizející kreditkou.

A pak třikrát přejedeme zbožím přes snímač, zatímco stroj na nás štěká tónem, jakým by nás peskovala souška učitelka těláku, když zapomeneme cvičební trencle: „PROSÍM PŘLOŽTE ZBOŽÍ DO ČTEČKY!“ Jako bychom se právě pokoušeli propašovat do země zakázanou literaturu.

A nakonec – „DĚKUJEME, ŽE NAKUPUJETE U NÁS!“ – rozloučí se s námi stroj hlasem letušky, která právě přistála s letadlem v jedné z budov World Trade Center. A my odcházíme s pocitem, že jsme právě dokončili kurz pokročilé pokladní, jehož jedinou odměnou je vědomí, že jsme si sami naúčtovali nákup, který jsme si sami nanosili, a sami si ho zabalili.

To je jako dostat diplom za to, že jsme si sami vyndali třísku z prstu. Nebo osinu ze zadku. Ale hlavně že je to „moderní“, že?

„Je to pohodlnější!“ – Pro koho? Pro korporace!

Pohodlí samoobslužných pokladen je stejně reálné jako sliby politiků před volbami. Víme, co je skutečně pohodlné? Nechat si to odnést. Když jsme v restauraci, taky si sami nechodíme pro jídlo do kuchyně, ne? Ale v supermarketu? Tam je najednou „moderní“, abychom si sami skenovali, vážili, počítali a pak ještě poslouchali, jak nás stroj peskuje za to, že jsme si do tašky dali o rohlík víc, než jsme deklarovali.

A co pistole na skenování! Další geniální trik, jak z nás udělat neplaceného skladníka. „Ušetříme čas u pokladny!“ – no jasně, protože teď ten čas strávíme tím, že budeme jako blbci pobíhat mezi regály a hledat kódy, zatímco systém nás sleduje, jestli náhodou něco nečórneme. A když pak přijdeme k pokladně, stejně nás čeká náhodná kontrola, protože „pro jistotu“.

Samoobslužná revoluce aneb proč masivně neprotestují sami pokladní

Je až dojemné, že jediní, kdo proti tomuto „geniálnímu“ podvodu neprotestují, jsou právě ti, které by to mělo pálit nejvíc – pokladní. Tohle mě osobně naprosto fascinuje. Možná čekají, až jim řetězce laskavě vysvětlí, že jejich práce je vlastně zbytečná, a pak jim nabídnou „šanci růstu“ v podobě úklidu záchodů. Nebo hlídání vzduchotechniky, aby náhodou nefoukala příliš komfortně na zákazníky. Nebo překládání letáků z nástěnky na nástěnku, protože „takhle to vypadá, že se aspoň něco děje“. Nebo vytírání podlahy v oddělení luštěnin, kde stejně každých 5 minut někdo rozšlápne čočku. A tu pak stejně dostanou od šéfa!

Ale ne, žádné demonstrace prodavačů, žádné petice pokladních, žádné požadavky prodavaček na vládu, aby zakázala tyhle pokladní terminátory, kteří jim kradou práci. Všichni jen tiše přihlížejí, jako by čekali, až je stroj sám vyhodí. Možná obdrží nějakou tu automatizovanou výpověď přes SMS: „Děkujeme za spolupráci. Od zítřka už nemusíte chodit. PS: Pokud chcete nakupovat, máme slevu na banány.“

A tak to celé skončí přesně tak, jak to korporace naplánovaly: Pokladní přijdou o práci, zákazníci o nervy a řetězce o výdaje na platy. A pak jednoho dne přijde ten vtípek na druhou: Vyhozená pokladní stojí před samoobslužnou pokladnou v tom samém obchodě, kde ještě před měsícem seděla za pultem, a zoufale mačká tlačítko „POMOC“, protože systém nechce přečíst její slevový kupón. „Prosím přiložte zboží do čtečky,“ říká jí stroj hlasem její bývalé kolegyně, kterou také nahradil. „

Děkujeme, že nakupujete u nás!“ blikne na ni display, zatímco si uvědomí, že právě zaplatila za to, aby si sama udělala svou bývalou práci.

A aby ironie byla dokonalá, z tohoto obchodu se pak odebere na úřad práce jako nezaměstnaná. Úřednice s výrazem unaveného robota jí podá tablet: „Vyplňte si žádost sama, systém vám poradí.“ Systém ji po 3 chybových hlášeních označí za „technologicky negramotnou“ a nabídne jí kurz „Základy sebeskenování“. Když se zeptá, jestli existuje práce, kde nenahrazují lidi stroji, úřednice poprvé zazáří: „Ano! U nás! My papíry pořád třídíme ručně... zatím. Digitalizace stále kulhá!“ Nakonec jí tiskárna vyplivne potvrzení s razítkem a doporučením zkusit štěstí v tom samém hypermarketu... jako zákaznice.

A tak to celé funguje – dokonalý kruh absurdity, kde každý hraje svou roli:

• Řetězce šetří
• Pokladní mizí
• Zákazníci dřou
• Stroje vyhrávají

A my tomu říkáme pokrok. Inu, aspoň někomu se daří lépe... akcionářům