Výměna baterie

Protože žádné hodinářství není poblíž (hodinářství, stejně jako ostatní obchody, jsou už dnes soustředěny výhradně v shopping malls - obchodních centrech), předal jsem hodinky své ženě, která má v blízkosti své práce jeden z těchto chrámů konzumu, sídlí tam také hodinář a prodejna Radio Shack (elektronika, rovněž i hodinky). Cedulka v Radio Shack hlásá, že tam provádějí i výměnu baterií.

Návštěva první: Radio Shack: "Ano baterie do hodinek vyměňujeme, ale nevíme jakou potřebujete." Na nesmělý návrh mé ženy, ať tedy prodavač hodinky otevře a podívá se, odpověděl, že k otevření nemá nástroj.

To otevření hodinek je opravdu malinko problematické. Zadní kryt nutno odšroubovat, je opatřen šesti zářezy. Bez nástroje, který by měl dva trny proti sobě (jako vidlice) nebo tři pod úhlem 120 stupnů s tím nehnete.

Návštěva druhá: Hodinář. "Jo, paní, ty hodinky jdou." "Ano, jdou, ale zastavují se." "Zastavují se? Tak to není baterií. To potřebuje vyčistit." "A kolik by to stálo?" "Šedesát dolarů." Ten člověk musel vědět, že ty hodinky před léty nestály více než stovku, zřejmě také věděl, že celý blok - srdce hodinek včetně motorku - je zalitý v umělé hmotě, příliš tam toho k čistění není. Přesto se nestyděl nabídnout "opravu" za šedesát. S novou baterií za sedmdesát. A s taxou navrch by to přišlo na nějakých 82 dolarů. "Tak mi to nevyměníte?" "Říkám, že to nemá cenu," odpověděl "odborník".

Tři týdny jsem žil bez hodinek. Neměl jsem chuť navštívit shopping mall a projít celým tím stresem s hledáním místa pro zaparkování a prodírání se davem jen kvůli jedné hloupé baterii. Nakonec jsem tu cestu musel podniknout.

Návštěva třetí: Hodinář. "Lituji, my tohle neděláme, ale vedle v krámku, myslím, ano." Vedlejší krámek s nápisem "Personally yours" se specializoval na upomínkové předměty, výrobu klíčů, cedulek, prodej předražených propisovacích tužek. Na každý z těch předmětů vám za příplatek zdvojnásobující původní cenu vyryjí nápis dle vlastního výběru.

A visela tam cedulka "Provádíme výměnu baterií do hodinek."

Slečna - stejně mladá jako ta v Ostravě, ale více při těle a s prázdnějším pohledem - vzala hodinky. Odněkud vydolovala klíč na otevření. Chvíli si hrála s nastavením trnů na správnou rozteč a pak znejistěla. Její klíč se třemi trny se nedal dostatečně roztáhnout.

"Nejde to," oznámila. Nemám nástroj. "Ukažte," vzal jsem od ní klíč. Vložil jsem dva trny do sousedních zářezů krytu, třetí mírně nadzvedl, a kryt poměrně lehce odšrouboval. Podal jsem jí otevřené hodinky. Prohlédla si baterii. "Nevím, jestli takovou máme." Měli. Nastalo druhé dějství - fyzická výměna baterie.

Chvíli si prohlížela vnitřek hodinek. "Nebudu to moci vyměnit." "Proč ne?" "Tady je pacička, která tu baterii drží, a já nevím, na kterou stranu ji mám vytočit, abych ji neulomila. "Ukažte," podruhé jsem jí vzal hodinky z rukou. "Máte šroubovák?" Měla. Křížový. "Já nechci křížový, potřebuji obyčejný. Hledala v krabici pod pultem marně. "Obyčejný nemáme." Měl jsem na jazyku dotaz, jak tedy vyměňují baterie v hodinkách, když nemají ani nejzákladnější nástroj, ale polkl jsem jej. "Víte co, já si tu baterii koupím a vyměním doma sám." Viditelně se jí ulevilo.

Přinesl jsem si domů otevřené hodinky a baterii vyměnil. Trvalo to asi 3 minuty, z toho půl minuty než jsem přišel na to, že stačí zatlačit na okraj baterie a ona sama vyskočí ze svého lůžka. Zadní kryt jsem jakž takž přišrouboval, nemaje k ruce klíč ve tvaru vidlice ani ten tří ramenný, který měla slečna v obchodě. Snad to bude držet.

Poslední roky na mě padá téměř hrůza, mám-li kupovat cokoliv, co nenajdu sám v regálech. Každý místní kontakt s těmi podivnými plouživými bytostmi, kteří si říkají prodavači, je pro mne bolestivý. Ne proto, že neumí poradit, na to jsem si dávno zvykl, ale proto, že si pokaždé uvědomím jejich strašlivou neznalost nejzákladnějších věcí denní potřeby, fyzikálních zákonů, jejich naivitu, jejich naprostou neschopnost sebemenší improvizace a k tomu nabubřelou, dunivou drzost, se kterou předpokládají, že co zákazník, to hlupák ještě větší než jsou oni sami.