Propuštěn po sedmadvaceti letech

V té době to ještě bývalo dobré. Osnovy i učitelé byli přísní. Čeští kamarádi sice už tehdy bručeli, že doma by už jejich děti dělaly malou násobilku, kdežto tady v Kanadě si pořád hrají v písku, ale dařilo se mi je přesvědčit, že ten písek je kvalitní. Většinou naše rozepře končívaly mávnutím ruky a zasednutím k talíři svíčkové.

V sedmdesátých letech začaly do školství pronikat reformy jedna za druhou a s reformami začala feminizace kanadských škol. Kanaďané se zvolna začínali měnit. Z kdysi tvrdých dřevorobců na armádu sociálních pracovníků. Češi se zbavili totality sametovou revolucí a v Kanadě začala sametová totalita.

A pro mě začaly problémy: Očekávalo se, že budu, jak se obecně říká, politický korektní.

Zpočátku jsem se snažil argumentovat. Tvrdil jsem například, že slovní vazba politická korektnost si protiřečí, tak jako třeba britská inteligence, ale bylo mně doporučeno, abych moc nepřemýšlel a raději si hleděl osnov a učil podle nich. Učil jsem tedy. Ale ideály mi zůstavaly. Nemyslel jsem si, že může existovat něco jako kanadský padouch. Kanaďané pořád žijí iluzí, že jsou nice - slušní lidé. Možná, že jsou. Nedíváte-li se na hokej, tak opravdu brzy zjistíte, že je jich mnoho velice tolerantních, někdy až moc. Ale pomalu a jistě se mezi nimi začínají objevovat padouši. Jak vlastně píše Ladislav Verys, padouši byli, jsou a budou - v totalitách i v demokracii. A může to být soused nebo člen parlamentu.

Přišlo několik mírných varování, ale protože Kanada byla v padoušství ještě pořád nevyvinutá země, nebylo to vážné. V tělesné výchově jsem prý byl moc tělesný. Ano, přiznávám, pár neřádů jsem plácnul, bylo to spíše varování. Zaměstnavatelé mi řekli, ať si dám pozor. Ve svobodné zemí se mně ale moc poslouchat nechtělo. Osobně jsem měl pocit, že to nedělám špatně, autoritu jsem měl a několikrát jsem dokonce byl svými vlastními studenty zvolen Best Teacher - nejlepší učitel. Nechtěl jsem se podrobit kanadskému stylu výchovy a výuky, viděl jsem velmi dobře, že to nepracuje.

Jak už jsem řekl, pár rošťáku jsem plácnul, ale jim ani tolik nevadilo (i když to později proti mě použili), a můj zaměstnavatel přivřel oči. Daleko více ale začalo někomu vadit mé 'mentální plácání'.

Mluvil a psal jsem proti nízkým standardům ve výuce, proti diskriminaci chlapců, proti vymývání mozků feministickými frázemi a kladl jsem znervozňující otázky, jako např. proč jsme v Kanadě v matematice dva až tři roky za Českou republikou. "Ministerstvo školství pořád hlásá vyšší standardy a já se o ty vyšší standardy snažím," říkaval jsem.

Ředitelka mě neměla ráda. Situace se zhoršovala. Nicméně zůstaval jsem poměrně klidný. Měl jsem v několika měsících odejít na zasloužený odpočinek.

Pátého února si mě předvolali: "Máme na vás celou sérii přestupků a udání. Nejsou podložené (ve smyslu dokazované u soudu), ale musíme je brát vážně. Od této chvilky jste na placené dovolené. Půjdete okamžitě domů. Zakazuje se vám vstoupit na pozemek školy. S nikým o tom také nesmíte mluvit. Ani do své třídy už nesmíte rozloučit se. Pro své věci si můžete poslat."

Proč mě asi tak nenávidí, ptal jsem se pořád. Třeba to Nagamo nemůžou zapomenout, co já vím.

Včera mně přišlo úřední psaní. K 30. dubnu se mám považovat za propuštěného. Dva měsíce před penzí.

Příliš to nezdůvodňovali. Mám prý problémové chování, které naznačuje, že bych mohl být naším studentům nebezpečný. Přeloženo do normální mluvy, existuje podezření, že bych jim mohl říkat pravdu o tom, co je feminismus a proč nemůže být politická korektnost korektní. A také bych je mohl učit disciplíně a úctě k starším.

Předal jsem rozhodnutí svých zaměstnavatelů do rukouch právníků, ale veliká naděje tady není. Proti politické korektnosti se bojovat nedá.

A tak po dvaceti sedmi letech vyučování odcházím. A studentíci, co jsem je měl rád, brzy zapomenou, že se už dlouho neříká Czechoslovakia, že Chara není Čech, a že když je někdo z Prahy, tak není Jugoslávec.

Odcházím a pokouším se zpívat si Bye, bye Ms. Canadian pie. Ale do zpěvu mi přeci tolik není.