Ať žijí muži!

Dost často se naše kritika soustředila na školství, zvláště poté, co jsme začali porovnávat obsah a úroveň učení. “To není možné, jak jsou tady ty děti pozadu“, říkali jsme si. Údiv se rozšířil i do jiných oblastí, ale to “pozadu” tak nějak zůstalo. A my, kteří jsme přišli z ne zrovna progresivní země, jsme začali říkat Kanaďanům slow Canadians – pomalí Kanaďané.

Dnes jsem otevřel místní noviny a nemohu věřit vlastním očím. Pod nadpisem A Father's Day I'd like to see (Svátek otců, jaký bych si přála) napsala Barbara Kayová na kanadské poměry poměrně hodně otevřený článek. Ano, napsala jej žena, být to muž, zřejmě by to nikdy nevyšlo, ale přesto díky za něj.

Cituji:

„Naše školství, převážně vedeno ženami, neustále brojí proti 'mužské kultuře'. Vrozená chlapecká ctižádost, chuť konkurovat, schopnost soutěžení, agresivnost jsou považovány v ženském školství za nežádoucí. Školský systém, který preferuje kooperaci před individualitou, pocity před myšlením, sympatie před spravedlností, působení na city, a ne intenci, je jednostranný a nebere v úvahu mužské hodnoty. Chlapcům jsou vymývány mozky (brainwashed), aby získali trvalý pocit viny v tom, že jejich přirozené pudy jsou něco špatného, co vede k násilí na ženách. Mužské pocity dominance jsou jen na škodu celé společnosti. 'Experti' nám tvrdí, že ve sportu a v soutěžení není důležité vyhrávat ale pobavit se (having fun). Cílené (a skryté) povyšování žen a ponižování mužů prý napomáhá ženám zvýšit jejich sebevědomí. Mnoho finančních prostředků bylo vloženo do různých programů na pomoc dívkám ve snaze dohnat a předehnat chlapce v matematice a fyzice. Školství se změnilo, děvčata a učitelky jsou preferovány na úkor chlapců a učitelů a uroveň jde pořád dolů...“

Lidé, kteří se starají o naši bezpečnost (policie, armáda, požárnici), jsou z velké většiny muži. V mnoha profesích, kde je nutno nasazovat život, jsou rovněž častější muži, ačkoliv ženy, chtějí-li,mohou se také zúčastnit.

Neříkali jsme to tady už hezky dlouhou dobu? Čtenáři Zvědavce čtou podobné názory na současnou kanadskou kulturu už několik let. Vím, že Boží mlýny sice melou, ale dělají to příliš pomalu, takže se zdá, že současný stav trvá věčnost. Jsem přesvědčen, že mnoha negativním vlivům v naší společnosti se dalo zabránit, kdyby se o tomto problému více a otevřeněji psalo v podobném duchu, v jakém je výše zmíněný článek paní Kayové.