Vesničan

Po sedmi letech můžu říct, že mi vesnice poskytuje požitky o kterých jsem jako měšťák nevěděl. Je tady takový zvláštní klid. Lidi se na ulici zdraví a usmívají se na sebe. Ale to nejzvláštnější je to, že se nekrade. Zatím nemám dokončený plot, ale neztratil se mi ani hřebík a to nemluvím o sekačce, kterou parkuji u imaginárního plotku. Má lenost mě ale zavedla tak daleko, že občas zapomínám i zamykat auto se všemi doklady.

Postupně jsem tu atmosféru venkova nasál a plně jsem se zapojil do vesnického života. Pěstuju rajčata a papriky a hlavně pálím kořalku, protože to se přece "musí".

Při debatách se sousedy jsem se však dozvěděl, že atmosféra venkova nepronikla do všech koutů naší vesnice. Na kraji naší vesnice totiž máme satelitní městečko. To je takové to zvlášní uskupení novostaveb vybudovaných ve vizi svobody a podnikatelského baroka. Bydlí v něm lidé, kteří stejně jako já utekli z města. Ale díky tomu, že měli více peněz a méně štěstí v koupi pozemku, jsou narozdíl ode mě nahečmaní na bývalém poli a koukají si do oken přes mrňavé tůje. Přestože jsme jen několik set metrů od sebe, lidi se tam prý nezdraví a novostavby se vykrádají.

Poslední dobou už nemůžu chodit do lesa. Musím volit jiné, pro kočárek schůdnější trasy. Některé z nich vedou právě přes satelit. Přestože jsem na této části vesnice dlouho neviděl nic zajímavého a zpravidla jsem volil jiné trasy, minulý týden jsem prozřel.

Uprostřed zdobných domků s pečlivě střiženým trávníkem, okrasnými keři s mulčovací kůrou je maličký nenápadný domek. Zvlášní je tím, že místo borovic a okrasných vrb má zahradu vybavenou jabloněmi, hruškami a rybízem. Tam, kde by jiný měl okrasný trávník po kterém se nechodí, oni mají trávník s dětským minihřištěm. A to nejúžasnější jsem objevil za domem. Ti lidé chovají králíky a slepice.

Kontrast mezi tímto domkem a okolím do kterého je umístěn je úchvatný.

Narozdíl od architektonicky studeného rozmístění dřevin do prostoru lidé z tajemného domku vytvářejí vesnickou krajinu, poskytují prostor svým dětem a žijí diametrálně odlišný život od svých sousedů. Vytváří prostor, který je užitečný narozdíl od prostoru který je jen estetický. Oba životní postoje se střetly tady, v satelitu.

Přestože lidi z toho domu neznám, cítím k nim velké sympatie. Před týdnem jsem zjistil proč. Oni jsou totiž skuteční vesničané, jsou jako já nebo mí sousedé. Máme společnou kulturu života.

Praví sateliťáci mají svou vlastní kulturu života. Kupují si nůžky na trávu, sluní se u bazénu a pořádají party. Žijí naleštěný život a na zahradu by nikdy nevyšli ve špinavých trenýrkách jako já. Zjistil jsem že jejich kultura je mi cizí, ale uznávám že v ní mohou být spokojení i když nechápu jak.

Já, původně městský člověk, jsem se asimiloval do vesnického prostředí.Snažím se abych své sousedy příliš neuváděl v úžas svou zálibou ve sportu. Protože pro pravého vesničana je někdo, kdo jde například běhat a mrhá tak svou energii, naprostým bláznem. Místo toho aby něco dělal na zahradě nebo domu, utíká neznámo kam a vrací se úplně vyřízený. Děda z domu naproti, kterého vždy vidím v montérkách, na mě pokaždé hledí s úžasem. I když si myslím, že by si za ty roky mohl zvyknout. Přestože jsem asimilovaný vesničan, musím uznat že jsem jiný.

A tady je to, co jsem pochopil. Kdyby takových jako já se nastěhovalo do vesnice mnohem více, tak bychom vesnickou kulturu úplně zničili. Lidi by se nezdravili, začalo by se krást a asi bychom zůstali "měšťáky" bydlící na vesnici. Stejně tak hodně vesničanů by zaručeně zničilo kulturu satelitu.

Někde jsou zřejmě hranice imigrace, kdy nová kultura bude postavena na původní kultuře. Bohužel přesně nevím, kde ta hranice je. Nevím, kdy jsou ještě nové vlivy přínosné a kdy už drtivě změní kulturu původní.

Já jen vím, že mám rád naši českou krajinu a naši českou nebo chcete-li evropskou kulturu.

Proto chci, aby Evropu minul import extrémního multikulturalismu a superkorektnosti. A hlavně, aby se imigrace držela v rozumných mezích, kdy nás obohatí a přitom nezničí.