Zažila jsem bombardování v Libanonu…

Na to ráno nezapomenu – sešli jsme se celá rodina u televize a dokud šla elektřina, sledovali jsme, co se vlastně děje. Přišli i sousedé. Ptali se nás: „Bojíte se?“ A já v tu chvíli zavřela oči, vstoupila do krajiny své duše a tam se rozprostíral božský klid. Odpověděla jsem: „Ne.“ A přitom jsem cítila, jak velkou Boží ochranu dostáváme. Bez stínu pochyb jsem v tu chvíli věděla, že každý náš další krok bude chráněn.

A byl. K ránu bombardování ustalo a my jsme se s důvěrou věnovali plánovanému výletu. Cestou jsme navštívili kostelík sv. Jiřího, ochránce Beirutu a do večera jsme o válce nevěděli. Usoudili jsme však, že tu není stoprocentně bezpečno a odjeli jsme do hor – 45 km severně od Beirutu. Pro nás to bylo pár příjemně strávených dní na úpatí krásných hor, ale na jihu Libanonu se tvrdě bojovalo a bojuje dodnes. Lidé, kteří tam žijí začali utíkat – autem, pěšky – kdo jak mohl. Všechny mosty však byly zničené a tak se jen těžko dostávali na sever. A kdo se dostal až do Beirutu, hledal útočiště u svých příbuzných či známých a tak lidé dodnes spí po dvou na postelích, aby se vešli, některé byty doslova „praskají ve švech“. Lidé si vzájemně pomáhají, jak mohou. I k nám do malého bytu v horách přijeli příbuzní a spalo nás tam 11. V tu chvíli si člověk uvědomí, co je to pocit sounáležitosti. Všichni jsou na tom stejně. Všichni mohou přežít, ale všichni také mohou zemřít pod některou z bomb – ostřelovány jsou letiště, přístavy, elektrárny, vysílače i silnice vedoucí ven ze země do sousední Sýrie. Začíná boj o přežití – dochází jídlo, benzín – nádrže hoří pod bombami. A otcové rodin se musí nějak dostat do práce – je třeba elektřiny, vody, chleba… život musí fungovat dál. Nikdo, kdo nálet na vlastní kůži nezažil, si to neumí představit.

Já už dnes ano. Dodnes se mi o tom v noci zdá – moji přátelé tam zůstali, mají tam rodinu a důležitou práci pro svou zemi. Jsem s nimi ve spojení a snažím se je podpořit alespoň psychicky.

Já jsem s maminkou mojí kamarádky odletěla zpět do naší republiky 17.7.2006 díky naší vládě, která pro nás poslala letadlo do Sýrie. Tam jsme se dostali z Beirutu autobusy – české velvyslanectví v Libanonu dalo vědět všem stále žijícím Čechům v této zemi, že je pro ně připravený armádní speciál k evakuaci. Někteří toho využili, jiní zůstali. A tak se na celodenní přesun na letiště do syrského města Lázikíja dalo 94 Čechů a Slováků. Cesta to byla velmi psychicky náročná – trvala 10 hodin ve velkých vedrech, bombardován byl přístav v Beirutu hned po našem odjezdu a těsně před hranicemi jsme se dozvěděli o bombě, která nedaleko dopadla. Nejnáročnější bylo asi šestihodinové čekání na hranicích, kdy se do stojících autobusů dostávaly otevřenými dveřmi výfukové plyny ze sousedních autobusů a uvnitř se tvořila plynová komora. Druhou možností bylo jít ven do víc jak čtyřicetistupňového vedra. Klimatizace v autobusu nezvládala… Ale i to strastiplné cestování autobusem jsme zvládli a večer už nás čekala příjemná náruč letadla. Celou cestu až na letiště se o nás starali naši velvyslanci, měli jsme dostatek jídla i pití. Patří jim za to velký dík a také naší vládě bych chtěla touto cestou poděkovat, protože později bychom se z Libanonu již nedostali.

A tak se moje turistická cesta za krásami a historií Libanonu rázem změnila v evakuační. A jen díky technice a mobilním telefonům jsem byla denně ve spojení se svou rodinou v naší republice, kteří zažívali horké chvilky, když viděli zprávy v televizi. Děkuji mému manželovi, který mi důvěřoval a pomáhal mi na cestu se připravit a všem blízkým, kteří mi přáli krásný pobyt a šťastný návrat. Vše se mi splnilo – krásný pobyt (i když kratší, než měl být) i šťastný návrat. A tak za všechno, co se mi v téhle nádherné, přírodou a historií oplývající zemi přihodilo, děkuji. Jsou to zkušenosti, které ovlivnily můj život. Jen ta vzpomínka na bombardování mi kalí mysl a znovu a znovu se vrací. Proč mají umírat desítky a stovky nevinných lidí? Proč mají trpět rodiny bez otců, matek, dětí? Proč má být zničeno to, co dokázali Libanonci z prachu a popela vynést na povrch? Napadá mě věta: „Jak bájný pták Fénix…“ Ano, Libanonci nejsou původem Arabové, jak by si mnozí z nás mohli myslet. Původní obyvatelé této země byli Féničané. Dokládají to i muzejní sbírky. Historie této země je obdivuhodná – kamenná města stará 7 tisíc let – Baalbek (Město Slunce), Byblos - nejstarší trvale obydlené město na světě – bylo založeno koncem 6.tisíciletí př.n.l. a je známo jako místo, kde se zrodila abeceda. Přístav v Byblu vybudovali Féničané již v 1.tisíciletí př.n.l. a dodnes se používá. Palác Beit ed-Dine, palác Deir el-Qamar, město Aanjar, Sidon, Tyre, Tripoli. Jeskyně Jeita – považovaná za největší přírodní div Libanonu. Harissa je nejdůležitějším křesťanským poutním místem v zemi - socha Panny Marie shlíží na celé pobřeží města Jounieh, váží 15 tun a je to dar od Francouzů. A v neposlední řadě cedry – Libanonský cedr je pojem, známý po celém světě a s jeho symbolem se setkáváme na státní vlajce Libanonu.

Dopis mi přišel emailem přeposlán, nikoliv od autorky. Nemám tedy její svolení k publikování, ale doufám, že mi promine, když to udělám. Myslím, že by si to měli lidi přečíst. Mírně kráceno.