Dobrodružství v Kauflandu

Při cestě do zmiňovaného obchodního domu přehlížím první varovný signál, konkrétně to, že v tramvaji, která při sobotním ránu bývá zpravidla prázdná, není dnes k hnutí. Na zastávce u Kauflandu se osazenstvo tramvaje zvedá a jako jeden důchodce prchá směr supermarket.

Zde následuje rvačka o nákupní vozíky, neb senioři se sbíhají ze všech stran a je přesně 7.00 h. Berle a hůlky jsou spěšně odhazovány do vozíků - připadám si jako v Lurdech.

Veselého hemžení se neúčastním a s cigaretou v ruce z povzdálí sleduji situaci - naštěstí pár vozíků zbylo. Hned při vstupu do Kauflandu uvažuji, jsou-li vůbec rohlíky zdravé a jestli nemám raději zařadit zpátečku. Probíhá zde totiž akce o něco levnější brambory, okurky, melouny, cukr a paštiky.

V obchodě není k hnutí, ale nestěžuji si - ostatně, za komunistů byly fronty na banány a mandarinky - teď jsou to brambory a okurky. Oddělení zeleniny se nachází hned za vstupem a připomíná parkoviště, vozíky jsou zde odstaveny jeden za druhým, v několika řadách, u některých stojí čestná stráž. Každému co jeho jest, já přišel pro rohlíky.

Středem obchodu se dá naštěstí projít, personál má pravděpodobně zkušenosti a bedny s levnými bramborami umístil do uliček s alkoholem. Vlastní brambory jsem nezahlédl, pouze chumel zmítajících se těl v místech, kde se zřejmě nachází. Občas se z davu oddělí pomačkaný jedinec, který s vítězoslavným úsměvem na rtech nese tašky různého tvaru a velikosti.

Nestojím o ztrátu života, zdraví nebo lidské důstojnosti kvůli ušetřené dvacetikoruně a pokračuji v tlačení pískajícího, všemi směry uskakujícího vozíku a rezignovaně do něj vkládám několik piv, kus kuřete, perník v prášku, polárkový dort a kuchyňský ubrus (ten starý se mi doma podařilo propálit.) Mám sice jisté problémy projet v místech balíků s cukrem, ale fikaně se zařazuji za dvojici vitálních seniorů, která zkušeně probojovává cestu.

Před pokladnou podléhám davovému šílenství a napadá mě, jestli nemám koupit nějaké brambory, abych měl též trofej. Uličkou mezi pokladnami a oddělením zeleniny nesměle nakukuji do míst, kde se před několika minutami brambory nacházely, ale jsou zde pouze poházené, prázdné bedny a několik jedinců, kteří sypou zbylé paběrky a špínu do sáčků. Nejlépe bude vypravit se k některé z pokladen, než mě dostihne dav, proti kterému mám náskok díky tomu, že jsem se neúčastnil „sobotní akce“.

Většina pokladen je v provozu, dámy za nimi mají ve tvářích zvláštní výraz a na zákazníky halekají jednotnou frázi: „je to prosím všechno v pořádku?“ Přede mnou je jenom důchodce, který evidentně přišel za jedním cílem a má ve vozíku balíky cukru plus kilogramový sáček navíc, aby ho mohla pokladní „odpípnout“.

V prostoru za pokladnami se ke mně automaticky řadí senior a ještě než stačím dobrzdit, strká mi žeton a hlídá, abych mu s vozíkem někam nezmizel. U východu z Kauflandu je chumel čekajících - nostalgicky vzpomenu na dobu budování rozvinuté kapitalistické společnosti a davy klientů, stojících před krachujícími bankami a kampeličkami, aby nakonec nic nedostali.

Odcházím na zastávku s tím, že to nejhorší mám snad za sebou. Naštěstí jsem se strefil a nemusím čekat, autobus přijíždí vzápětí. Lidí je víc než obvykle, nastupování trochu komplikují objemné tašky, které přetékají bramborami, melouny a platy s paštikou. Přemýšlím, jak dlouho asi v tomto počasí vydrží 20-30 kg potravin bez větší újmy. Senioři jsou poměrně hbití, zabírají místa a rozkládají svůj úlovek.

Na trase autobusu se nachází podobných supermarketů několik, můj známý tudy jezdí po 24 hodinové směně a cestě Praha-Brno a jak říká, vždy ho fascinuje, když důchodci s objemnými taškami dobíhají olympijským sprintem přijíždějící autobus, nastupují do něj jedním skokem, aby se vzápětí zhroutili před sedadlem na kterém známý sedí. Marně.

Nicméně zbylo místo i na mě, i když jsem ze všech stran obklíčen „nákupčími“. Dvojice začínají probírat účty a úspěšnost dnešního lovu. Vedle mě nějaký muž říká své společnici: „a jak do mě najela tím vozíkem, strčil jsem ji, až vletěla do regálu“.

Vzadu probíhá školení, že meloun se má kupovat podle toho, jak velkou má stopku, protože tu si musíte zaplatil, ale jíst se nedá.

Koukám z okna autobusu a snažím se být menším a ještě menším, a uvědomuji si, že jsem zapomněl koupit ty čtyři zatracené rohlíky. Naštěstí máme dvě zastávky před domem malý obchod, ve kterém mě obslouží zpravidla hned a bez rvačky. Alespoň se po ránu trochu projdu.

Nicméně jsem spokojen a myslím, že jsem vydělal. Aniž bych o tom věděl, koupil jsem pivo o korunu nebo dvě levnější než obvykle a pak, dostal jsem výměnou nový žeton s obrázkem kašpárka za svůj starý, poškrábaný a bez obrázku.

Už se těším, až pojedu do Kauflandu příště. Jak jsem psal, nic proti tomuto supermarketu nebo jeho zaměstnancům nemám, myslím však, že ten, kdo vymýšlel systém akcí a jejich zásobování, měl udělat zvláštní oddělení nebo přístěnek. Možná by stačil montovaný stánek v okolí obchodního domu - stejný v jakém se za minulé éry při prvomájových či jiných slavnostech prodávaly zahraniční výdobytky (osobně by se mi líbil název „Boudička paní Jechové.“) Nemusely by ani vycházet několikastránkové reklamní letáky - stačily by jednoduché lístky s několika položkami a popiskou: „Chcete zažít pravé dobrodružství ? Přijďte tuto sobotu ráno k nám…“

Jestli jste čekali, že toto povídání bude mít nějaké rozuzlení nebo přinese poučení, tak jste se mýlili. Snad jen, až pojedete příště do supermarketu (a tím nemyslím jenom Kaufland), dobře se podívejte, jaká tam právě probíhá „akce“.