Kam jsme se to dostali?

V zimě 1989 jsem stával jako mladý člověk na náměstích a zvonil klíčky. Panovala zvláštní euforie. Kdyby tenkrát spasitel Václav Havel z tribuny na Letné řekl, aby všichni začali skákat jen po jedné noze, jsem si jist, že by to dav učinil. Učinil bych to tehdy i já. Přinesl jsem tenkrát domů velký plakát s portrétem Vůdce Václava Havla. Čert ví, kde se vzaly tak rychle a v takovém množství jen pár dní poté, co to „mělo prasknout“. Na plakátě stálo velkými písmeny „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“. Nad sloganem se na mě usmíval spasitel, sympatický chlapík Vašek Havlů.

Já mu tenkrát věřil, konec konců kdo by mu nevěřil? Agenti StB, přesvědčení komunisté, notoričtí pesimisté a vyznavači konspiračních teorií. A možná hrstka střízlivých. Sice mne štvalo, že komunisté v našem podniku po bouřlivém listopadu a prosinci počátkem roku 1990 pookřáli a začali se zapojovat do OF, plánovat privatizaci a nenápadně převlékat kabát, ale pořád jsem věřil. Chtěl jsem se angažovat v de-komunizaci společnosti i úřadů a po dlouhém vybírání jsem vstoupil do KAN, který mi připadal jako solidní poctivý politický subjekt. Když vyplulo na povrch, že i v něm jsou estébáci, a ne zrovna na nízkých pozicích, vystoupil jsem a od té doby politiku spíše sleduji.

Poslední dobou mám při čtení novin a zpráv na internetu pocit, jako bych četl Rudé právo ze sedmdesátých let. Prezident Klaus si dovolil říci křivé slovo proti Evropské unii, je to popírač evropské integrace. Dělnická strana je anti-rómská a bude zakázána, protože je to demokratické. Dva mladíci jdou sedět na tři roky za to, co napsali na internetu před pár lety. Nesouhlasím s žádnými extrémními názory, ale považuji za základní a nezpochybnitelné právo člověka říkat, co si myslí. Proto jsem, trouba, zvonil klíčky v mrazu na Letné!

Vyrostl jsem za komunismu, mozek nám ve škole sice vymývali a činili to urputně, ale všichni si stejně mysleli svoje. Mělo to na mne spíše kontraproduktivní účinek. Se zděšením pozoruji gymnaziální školní docházku svého syna. Podle toho, co slyším a vidím, je mu vymýván mozek podobně jako mně před 25 lety, ale mnohem rafinovaněji a pod rouškou ochrany lidských práv, svobody a demokracie.

Před synem nesmím vyslovit slovo cikán. Byl jsem poučen, že je to rasistické. Celý život jsem to slovo používal a nic rasistického mi na něm nepřipadalo. Nepochodil jsem ani s marihuanou a jejím zákazem. Syn se přiznal, že kouřil a řekl: „Ty taky piješ alkohol, ne? Jaký je v tom rozdíl?“ Narazil jsem se svou nedůvěrou v evropskou přistěhovaleckou politiku. Žiji prý ve středověku a jsem jak dinosaur.

Nedávno mne ovšem syn dorazil. Uviděl na mém stole knihu od Jamese Bacque Ostatní ztráty. Koupil jsem si jí někdy v září na Andělu v Praze v knihkupectví, historie mě zajímá. Syn mi sdělil, že nemám ty nacistické škváry kupovat a zahodit to. Předložil mi s uspokojením nějaký pamflet z internetu, kde stálo, že Reconquista již čelí trestnímu oznámení, chystá se nějaký posudek, zda je to nezávadná literatura (?), a když všechno půjde dobře, půjdou ty „škváry“ do trezoru a před soud. Howgh.

Použil jsem sprosté slovo, vlastně víc sprostých slov a řekl synovi, že si můžu číst co chci a máme snad svobodu slova i projevu. On mi odvětil, že svoboda projevu pro nácky neplatí, a že čtením takových knih je podporuji. Četl vůbec on tu knihu? Prý ne, je to škvár. Rozbušilo se mi srdce. Stal jsem se pro syna „náckem“.

Mám od té doby hrozně špatný pocit. Připadám si jako ten otec z Orwellovy knihy 1984, kterého udal vlastní syn. Závadnou knihu jsem si schoval a čtu si v ní potají. Nevím proč, možná nechci konflikt se synem, možná se bojím, ale čeho vlastně?

Nemáte podobné zkušenosti se svými dětmi? Dá se s tím něco dělat?