Trochu poezie

Ticho bije i do zdí domů Nerudovy ulice, které, jako rozprchnuvší se děti vyhořelého sirotčince, patří tu šejkovi z Kataru, tu německému zbrojaři, nebo třeba místní buňce kolumbijského kartelu. Praha je městem umělců a kokain je palivem v kahanu inspirace. Zkušený orlí zrak kolem jdoucího šmelináře s nemovitostmi váží a ohmatává každou cihlu.

Mrholí. V oknech institutu Václava Klause nesvítí jediné světlo, nejspíše také proto, že je po poledni. Hlouček poslanců na rohu Celetné šeptem probírá nějakou zlodějinu, sledován drzými zraky prodejné ženštiny na opačné straně ulice.

Cosi si chystá, cosi je ve vzduchu. Ale co?

* * *

Pomatenost sama,
doprovázejíce nás,
při cestách na věčnost.

Udává směr a řád,
lidskost a kanibalismus.

Skrytá v každém z nás,
nahlodávajíce,
každý morální kousek naší duše.

Emoce, jak řízené střely,
za pomocí myšlenek,
vytesaných našimi zkušenostmi,
kroutí na ruby to,
čemu jsme věřili.

Je to tak prosté,
že tam, někde uvnitř,
v hluboké propasti nás samých,
víme.

Avšak ti z nás,
co sešli na scestí,
nás nenechají najít ráj,
nenechají nás najít onu základní myšlenku,
bytí.

A tak,
stravováni sami sebou,
spějeme, bez odporu,
do náruče ohně,
anebo ledu.

Ti, co ještě mají tu drzost doufat,
jsou nejspíš naší poslední nadějí.

Buďme naivní,
stejně jako naše děti,
a věřme,
že se jednou vymaníme,
mámení chamtivosti,
a ráj se navrátí tam,
kam patří.

Josef Cholévka

z Diskuze na iHned