Poděkování čtenářům

Poznámka editora

Říká se, že když někomu dáme něco ze svého, jsme bohatší. A čím více dáváme, tím jsme bohatší. Ověřil jsem si, že to funguje.

Hodně přemýšlím o našich lidech. „Naše lidi“ míním náš národ. Pro někoho, kdo strávil 30 let života za hranicemi, je pohled ostřejší, zřetelnější. Jasně, že máme plno chyb, jako každý národ. Ale všímám si v naší povaze některých sympatických rysů. Dokážeme být ušlechtilí, empatičtí, máme soucit. A dokážeme rozlišit priority. Nejprve pomáháme vlastní rodině, pak lidem našeho kmene. A teprve pak, možná, i někomu dalšímu. Tak by to mělo být.

Soucit s člověkem vlastního kmene je základ pro přežití kmene. Pomoci neznámu člověku, kterému osud moc nepřál, je krásné, ušlechtilé gesto. A pomoci člověku, který patří k nám, k našemu národu, je hrozně důležité, protože to umožňuje národu přežít jako celek. Jsem rád, že vy, kteří jste pomohli, jste ty prachy neposlali někam do Afriky. (Francouzi, například, by to nejspíše udělali.)

Tato vlastnost – kmenová soudržnost – je známá hlavně u židů. Spekuluje se, že to je právě to, co jim umožnilo přežít. My se tomu postupně učíme také. Ale proti židům máme ještě jednu výhodu. Nepotřebujme k tomu náboženství a nepohrdáme příslušníky jiných národů, nevyvyšujeme se nad ně. Tzn. naše etika je z hlediska vyššího principu mravního lepší. Já myslím, že můžeme být na sebe docela hrdí.