K jednomu skrytému „detailu“

V části textu, kde autor popisuje význam morálně-volního nastavení jedince, rovněž zmiňuje vliv intelektuálů, a to slovy:

„Opačnou představu však donekonečna propagují intelektuálové a vzdělanci, kteří ji samozřejmě nevztahují na sebe, ale jen na ty druhé, kteří neměli takové štěstí jako oni. V tom hraje značnou roli povýšenost, totiž přesvědčení, že někteří lidé nedosahují zcela úrovně člověka.“

Sám bych druhou citovanou větu napsal trochu jinak:

„V tom hraje značnou roli povýšenost a přesvědčení, že někteří lidé nedosahují zcela úrovně člověka, a to vlastní vinou, a tudíž následky z toho plynoucí jsou povinni nést oni sami.“

Ona věta totiž otevírá minimálně dvě dilemata, podle mého názoru zcela zásadní:

1. Jak systémově zohlednit geneticky determinované intelektuální indispozice jedince, aby na jedné straně on netrpěl nemožností uplatnění, pocitem ponížení a diskriminace, a na druhé straně vykonával pouze činnost, odpovídající jeho možnostem a nepůsobil přitom společenskou škodu, a byl za ni honorován tak, aby nedocházelo k demotivaci či frustraci ostatních?

Jinak řečeno - jak nastavit optimální míru solidarity? A jak za tímto účelem spolehlivě rozpoznat reálně omezené schopnosti od pouhého účelového předstírání omezených schopností?

Pravice to „řeší“ návratem do džungle (slabí jednoduše nepřežijí), pseudohumanistická levice to „řeší“ ignorací i zjevného parazitizmu, skutečná realistická levice téměř neexistuje. Těch, kteří přes obtížnost úkolu usilují hledat reálné řešení, je tak málo, že jsou ve stínu politických populistů neviditelní. Ti z předchozích, kteří hledají řešení prosté jakýchkoli ideologických zjednodušení, pak téměř nejsou...

2. Jak vyučovat, aby se minimalizovaly případy, kdy je dítě v roli žáka postihováno nikoli za neochotu naučit se, ale za nemožnost naučit se, navíc v kontrastu s opačně nespravedlivým odměňováním těch, kteří se učit nemusejí a jsou tudíž odměňováni za něco, co není jejich zásluhou? Jak je vůbec možné, že ještě nikoho z lidí, majících vliv na školství, nenapadlo pokusit se zavést povinné dvojí hodnocení - osobní (vyjadřující výkon žáka vztažený k jeho schopnostem), a skupinové (vyjadřující výkon žáka vztažený k výkonu ostatních žáků)?

Onen okamžik, kdy dítě poprvé prožije takovýto pocit nespravedlivého postižení pro něco, co nezavinilo a co nemůže ovlivnit, (přičemž už samo uvědomění si vlastního intelektuálního hendikepu je pro dítě frustrující) je totiž dle mého mínění současně okamžikem, kterým startuje proces, v jehož průběhu dítě přestane mít o vzdělání zájem a kdy v případě recidivy vzdělání finálně zařadí do kategorie „nutné zlo, které je třeba přetrpět, když už se mu nelze vyhnout“, často definitivně, doživotně.

Na druhé straně - tedy u žáků nadaných, odměňovaných pouze za nadání, vzbuzuje falešný pocit zaslouženosti vlastních úspěchů.

Oběma skupinám je pak společný negativní dopad v podobě demotivace.

Pozoruhodné je, že kdyby kdokoli zdravý soupeřil v běhu s hendikepovaným člověkem, jenž přišel na svět s jedinou nohou, a po vítězství se mu ještě posmíval, bylo by to vnímáno jako skandální. Jestliže si ale někdo stejným způsobem počíná v případě člověka hendikepovaného intelektuálně, nikoho to nepohoršuje.

Vyřešení obou dilemat by možná zcela neodstranilo politicky - ideové či třídní dělení společnosti, minimálně by ale, dle mého názoru, vzalo vítr z plachet extrémistickým politickým dogmatikům i populistům všech směrů a zadavatelům současné politické frašky vzalo jeden z nástrojů, jimiž nás ohlupují a odpoutávají pozornost od podstaty. A současně by přestaly existovat příčiny, proč egoističtí intelektuálové pohrdají „neintelektuály“ a proč frustrovaní „neintelektuálové“ intelektuálům nevěří a nenávidí je.

Sám neznám zcela uspokojivé odpovědi na své otázky. Nicméně jedním jsem si jist: člověk, pohrdající hlupákem, je sám hlupákem. Když ne proto, že dosud nepochopil rozdíl mezi zásluhou a pouhým štěstím, pak proto, že na světě vždy bude existovat někdo, kdo měl ještě větší štěstí, když vznikaly jeho geny, a kdo by uplatněním stejného principu mohl pohrdat jím.