Ano, ale přesto rozpaky

A co více: vždyť jen samotná myšlenka na referendum o těchto dvou členstvích, je přeci současnou vládou prezentována jako něco, co se blíží vlastizradě.

A jsem u svých vzpomínek. Patřím ke generacím, které byly poměrně často, vlastně při každé možné příležitosti, „informováni“ o vedoucí úloze tehdejší politické strany – Komunistické strany Československa. Tato floskule o „vedoucí úloze“ byla velmi často ještě přizdobena další frází o nerozborném přátelství mezi ČSSR A SSSR. Tyto dva slovní „nástroje“ byly také nezbytné pro každého, kdo se odhodlal nějak veřejně angažovat. Něco jako vstupní kód do chráněného prostoru, vyhrazeného pro, řečeno slovníkem Petra Fialy, korigovanou kritiku. Mimochodem, podobnost mezi zmíněnou nerozborností a do omrzení opakovaným blábolem, že patříme na Západ, je varující.

Zejména, když už delší dobu patříme Západu. V již uplynulém předvolebním období se snad žádná debata mezi politickými subjekty neobešla bez probírání nebezpečí ztráty demokracie. Samotné podstatné jméno ‚demokracie‘ bylo přizdobováno různými přívlastky. Mnohdy podle toho, jak chtěla jedna strana znectít tu druhou. Zde většinou vítězila koalice ‚Spolu‘. Výše zmíněné dva prověrkové dotazy týkající se EU a NATO, tak byly „demokraticky“ rozšířeny o další. Zásluhu na tom měli především současní vládní politici. Vznikla tak další povinnost, označit vládou předepsaného viníka ve vojenském střetu na Ukrajině, za agresora. Skutečná agresivita takzvaných moderátorů – moderátorek při vynucování odpovědi na dotaz kdo je agresorem, pak byla vládnoucími politiky posuzována právě jako důkaz fungující demokracie. Počáteční neochotu některých politických uskupení k tomuto prohlášení se pak s podlostí sobě vlastní, zmocnili „morální giganti“ z politických stran (a medií) sdružených ve vládnoucí koalici koalic a začali ji zcela neomaleně používat jako zbraň.

Je sice pravděpodobné, že prohlášení o nepřípustnosti vyhlášení referenda o členství v NATO, resp. EU byla určena více jiným uším, než těm tuzemským. Ale pokud vím, tak ještě nebyla z Ústavy České republiky vyjmuta tato věta:

„Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“

Nyní probíhají různé debaty k výsledkům parlamentních voleb. Vypadá to tak, že většina voličů je oprávněně spokojena s tím, že koalice Spolu + Starostové končí. Já si tím koncem nejsem tak úplně jist. Protože když položím na jednu stranu vah celkově dosažené výsledky vládnutí (ekonomika, zdravotnictví, školství atd.) proti volebním výsledkům této koalice, pak mé obavy ze stavu společnosti ve které žiji, narostly. Je totiž pravděpodobné, že s ohledem na dosavadní hospodaření stále ještě úřadující a za vše odpovědné vlády, se objeví rozpočtové „nesrovnalosti“ ve velikosti (jak někteří ekonomové říkají) vyšších desítek miliard. Ani dvě menší pravděpodobně koaliční strany situaci příliš neulehčují. Výroky pana Okamury k současnému policejnímu prezidentovi z pozice ve které se pan Okamura nalézá, jsou v této chvílí přinejmenším s podivem. V podobném smyslu by se měli zamyslet i oba protagonisté ‚Motoristů‘, pánové Macinka a Turek. Oba laťku zatím ještě nepřeskočili. Popovídat si s U.S. senátory u příležitosti prezidentských voleb v USA, zdaleka ještě nic neznamená. A samozřejmě stejně zdrženlivě by se měl chovat prezident Pavel. Role dohazovače z Prodané nevěsty je pro prezidenta skutečně nevhodná.

Také nadbíhání KDU ČSL vítězi voleb je sice v souladu s dlouhodobým směřováním a majetkovým zájmem, který o sobě představitelé této strany i prostřednictvím některých římskokatolických biskupů či kardinálů vlastně po dlouhá desetiletí šíří. S křesťanstvím ale tato proxy firma nemá dávno nic společného.

Pozice ODS je hlavně díky jejímu poslednímu předsedovi a Výkonné radě, na stejné úrovni jako Česká republika. A to jak významem tak i autoritou. Sešup do skoro nicotnosti zahájil někdejší předseda strany Mirek Topolánek. Jeho projev v Senátu při hlasování o přijmutí tzv. Lisabonské smlouvy ve stylu ‚Nic jsem neřekl, ale na má slova dojde‘, zcela charakterizuje jeho styl politiky. Toskánsko radši pominu. Petru Nečasovi zase nikdo nepřipomínal stále platné pořekadlo, že ‚co je v domě, není pro mě‘. Zatím poslední předseda Petr Fiala, je jistě v živé paměti. V té samé paměti občanům ale zůstane Petrem Fialou do omrzení opakované pořadí významu a důležitosti jeho činů: 1. Ukrajina, Ukrajinci . Pak dlouho nic. Na blíže neurčeném místě pak Česká republika. Však Petr Fiala včetně prezidenta republiky, měli dobré rádce. Třeba takový Pavel Novotný – Praha Řeporyje. Před volbami v roce 2021 jsem v několika dopisech, z nichž některé byly publikované ( včetně dopisu s 13 otázkami Výkonné radě), popisoval nebezpečí plynoucí z tehdy připravované koaliční smlouvy (TOP 09, KDU-ČSL). A to jak pro samotnou ODS, tak především pro ČR. Oprávněné obavy činovníků ODS z možného volebního neúspěchu a tím i ztráty moci a peněz, zvítězil.

Protože Petr Fiala před několika dny oznámil, že se již nebude ucházet o post předsedy ODS na předčasně svolaném volebním kongresu, rozproudila se debata o tom, kdo by ho nahradil. Pokud by šlo skutečně o náhradu, pak bych věděl. Dokonce by se mohlo jednat i jakousi kopii průběhu nástupu Petra Fialy do ODS. V říjnu 2013 se Petr Fila stal členem strany. A hned v lednu 2014 předsedou strany. To by mohl bakalář Lipavský, okroužkovaný volební skokan, zvládnout. Pokud ale budu uvažovat vážně, nikoho skutečně zkušeného, vybaveného odolností, ale také morálkou, nevidím. To může být i má chyba, protože se rozhlížím mezi těmi, kteří nezbytnou politickou rutinu posbírali. Často zmiňovaný Martin Kuba by musel být blázen, aby zaměnil poměrně úspěšný post hejtmana za nejistý post předsedy politické strany. Strany, která je samém okraji propasti. Ke všemu když ještě kdysi založil firmu a ta mu úspěšně funguje. Navíc si to ‚lídrovství‘, byť na krátkou dobu kdysi vyzkoušel. Pokud se v závětří vždy šikovně pohybujícího se A. Vondry týká, je v podobné situaci jako Martin Kuba. Navíc si myslím, že to by určitě výhra pro ODS nebyla.

Ale jak se tak probírám některými dalšími jmény, nějaký kandidát – kandidátka se určitě najde.

Daleko nejdůležitější ovšem je, aby ti, kterým byla svěřena občany, skutečnými majiteli firmy Česká republika, její správa, úměrně potlačili svá ega a následně byli co nejdříve jmenováni prezidentem Pavlem do svých funkcí.