Velká svině

V jednom velkém krásném lese, v jedné nejmenované sametové zemi, za oněch blažených časů, ryla, žrala, blila, spala a byla, tři velká prasátka. Jedno bylo červené, druhé modré a třetí zelené.

První se jmenovalo Červenáček, druhé Modráček a třetí Zelenka.

Jako jediní měli svůj vlastní domeček, ostatní zvířátka žila ve stromech nebo na stromech.

Všechna zvířata se v tom lese měla celkem dobře.

Tři prasátka se také měla docela dobře.

Ale jednoho dne je napadlo, že by se mohla mít o dost líp.

Každé na to přišlo trochu jinak.

Jedno si usmyslelo, že by měli všichni všechněm všechno dát a mít všechno dohromady, aby se ono mělo nejlíp.

Druhé přišlo na to, že by se měli mít nejlépe jen ta zvířátka, která umí krást, takže se bude mít samo se svými kamarády nejlíp.

Třetí si zase myslelo, že kdo žije v přírodě, musí mu za to pořádně zaplatit nebo ji ničí.

Ale, protože to byli dobří kamarádi, rychle se domluvili, že jde hlavně o to, aby se oni tři měli co nejlépe.

Jak toho dosáhnou a jak tu osvícenou cestu ke světlým zítřkům, zářným dneškům a zakázaným včerejškům pojmenují, je nepodstatné.

„Hele kluci, s velkými zvířaty nebude problém, ty zblbneme. Ale co malá zvířátka, jak ta oblbneme, když jsou ještě moc nevinná a hodná, aby se navzájem nenáviděla, nebo poslouchala někoho jiného než rodiče?“, načal kariérní plánování na prvním prasečím týmzmrdingu nezkušeně Zelenka.

„Však ono je to s věkem přejde. Naženeme je na deset let do nějakého velkého dutého stromu, kde budou muset vzorně sedět půlku dne, necháme je buzerovat bachyněmi, budou muset dokola opakovat nesmysly – a to by bylo, aby se ještě někdy měla ráda!“, zkušeně zabil úvodní pochybnosti Červenáček.

„Malým zvířátkům napovídáme, že je rodiče nemají rádi a prarodiče jim užírají bukvice.“, pragmaticky dodal Modráček.

„A kdyby ani to nepomohlo, naděláme z nich malé bukvičky. Nebo třeba banány, broskve, ananasy.“, nadšeně se přidal Zelenka.

„Co? Ty už jsi z dívání na to exotické ovocné promo úplně zblblo!“, pohoršil se Červenáček.

„Ale ne, on to není tak špatnej nápad. Když nebudou mít vlastní identitu, budou mít starosti sami se sebou a nebudou nás zlobit.“, jako vždy nahlédl na krychli úhlem lidským modrý prasečí ksicht.

„A rozhodně bychom měli samice přesvědčit, že mají málo samičích práv. A že za všechno zlo světa i za všechny jejich neřešitelné problémy můžou samci!“, dí dozelena hlava pomejemi pomazaná.

„Ty ses zbláznil nebo co?“, mírně se vyprasečil červený pytel prasečích sraček.

„Podívej se, ty rochně, když rozeštveš velká zvířata s malými, samice se samci a naložíš jim pořádnou každodenní práci a velké náklady na zvířecí potřeby – tak budou mít tolik vlastních problémů, že nebudou mít sílu ani čas rušit nás ve vládnutí. Chápeš, ty prasmozku?“, povzdychl si netrpělivě zelený genitálius.

„A co naše vlastní děti a samice, neobrátí se to i proti nám?“ , projevil nejapný smysl pro fiktivní realitu Červenáček.

„Když se kácí Les, létají bukvice!“, zahřímal rozhodně Modráček.

„A v nejhorším jim dáme přes hubu, my můžem, co jiní ne!

Teda... Až nás zvolej...“

Modráček si vzal pevné slovo, aby zklidnil nepodstatné rozepře idealistických sousviní.

„Jo kluci, tohle je důležitý. O problémech, které je čekají, jim nesmíme říkat před zvolením. Samými problémy a hrůzami je musíme zásobovat až po zvolení, aby byli v neustálém stresu a strachu, a neotravovali nás.

Před zvolením musíte pořád všude říkat, že vám jde o jejich blaho a dobro, i když vám jde o naše dobro a blaho. A, když vás zvolí, tak tentokrát už nastane ten prasečí, teda zvířecí ráj na Zemi.

Kamarádi, základ našeho tajného programu je jasný.

Když jim všechno sebereme, vytvoříme jim neustálý nedostatek důležitého, přebytek nepodstatného, a budeme vychovávat malá zvířátka místo nich, ovládneme všechno a všechny!

Všechna zvířátka musí dělat to, co my chceme, ne to, co oni chtějí.“

Obě sousvině loajálně naslouchaly a pochrochtávaly si.

V tom se Zelenka zamračil.

Hele kluci, zvířata, zvířátka, není to nějak moc ušlechtilé označení pro taková bezcenná blbá prasata?

„Máš recht. Co kdybychom jim říkali, já nevím, třeba svině?“, zamyslel se, Modráček.

„To je krááása“, zasnil se Zelenka.

“Ugh a neurazej se?“, dotázal se naivně zpátečnický Červenáček.

„Ty problematický močky, co se urazej, budeš zastupovat ty!“

„Tak jo, to zní dobře, já rebely bez příčiny rád“, spokojeně mlasknul červenej.

“Zpátky na stromy a ke strojům!“, zavelel bodře modrý vůdce.

„Celý Les zahltíme milionem informací, aby se nikdo nevyznal v tom, co je pravda!

Budeme vlastnit všechny uřvané kukačky, všehoschopné sojky a protřelé lišky, takže jen my budeme určovat, co kdo uslyší a uvidí. Kdybychom těm sviním něco nutili, všichni by to odmítli. Ale, když si budou myslet, že jsou ty naše sračky jejich vlastní názory, tak je budou nadšeně a do krve šířit a hájit za nás.

„Tak, víš jak, pravda je stejně relativní. Včera byla nějaká, dneska je jiná a zítra bude stejná jako včera“, zakveruloval Červenáček.

„Třeba támhleten strom. Když malým sviním řekneš, že je to dub, bude to dub. A až vychcípaj dospělý svině, kterým v dětství řekli, že je to smrk, bude z toho dub. Dokud někdo malým sviním neřekne, že je to borovice, pak to bude zase časem, borovice. A takhle je to se vším.“

„Chceš mě nasrat, ty prase jedno?!“, ozval se černobílý toastovač.

Prasátka si ho kdysi pořídila na výletu v Análii, kde zažila nevídané neprasečí věci a už se tam nikdy nevrátila.

A přehlédla, že má větší slovní zásobu než oni.

Dodnes mlčel.

Pohříchu, to ale bylo to poslední, co v jejich domečku konstatoval.

...

„Hele a jak zajistíme, aby nás ty svině zvolili za svoje svině?“

„To je jednoduchý. Když budeme kandidovat jen my tři, nebo další naše svině, tak vždycky vyhrajeme my.“

„Já to nechápu“, inteligenčně méně dostatečně se projevil Zelenka.

„Aghhhhhh“, povzdechli si Červenáček s Modráčkem.

„Tak, my ti to vysvětlíme na příkladech ze života v Lese.

Pamatuješ, jak tuhle přišel bobr s novou hrou?

Ne, ta stará hra na neviditelnou píču to nebyla, rochně.

Vzal tři kůry od stromu a jednu bukvici.

Dal bukvici pod jednu kůru. A pak začal ty kůry i bukvici různě přendávat doleva doprava a nechal zvířátka hádat, pod kterou je položená bukvice. Zvířátka mohla sázet tak, že dala jednu svou bukvici nebo žaluda na tu kůru, pod kterou si myslela, že je bukvice. Když uhádla, dostala dva kusy od plodu, co vsadila. Když ne, přišli o to, co vsadili. Nejdřív několik zvířátek uhádlo a vyhrálo. Ale nakonec je všechny obral o jejich bukvice i žaludy.

Možná bys čekal, že už tu hru nebude chtít nikdo hrát. Ale ve skutečnosti se všude nerozkřiklo to, že přišla zvířátka o svoje nastřádané plody, ale že těch několik šťastlivců vyhrálo pár bukvic. Takže od té doby bobří herny rostou po všech Lesích jako manželky po výplatě. A množí se zvířátka bez bukvic, žaludů a dokonce bez stromů.

Hele, my jsme pak v noci bobra vožrali a vytáhli z něj, jak to dělá. Trik je v tom, že nejdřív nalákáš naivní zvířátka na ty první lumíky, které necháš schválně vyhrát. No a když se vytvoří fronta lumíků, tak je všechny obereš. A jak? Jednoduše. Vždycky na konci čachrování s kůrami tu bukvici schováš a pod kůrami žádná není, takže nemůžeš prohrát. Samozřejmě, je důležité mít šikovné ruce, bystré oko a hlavně mít za stromem blízko kamarády bobry, kdyby se to nějak zvrhlo.“

„To je genitální, že mě to nenapadlo dřív“, hlesl obdivně Zelenka.

„Ale, nezdá se mi to úplně přesný příklad pro náš případ.“

„Hele, s tebou je to fakt někdy těžký.

Tak ještě jednou a pak už nám budeš muset věřit a vířit.

Představ si, že jsi majitel dostihové stáje s koňmi. Ty koně posíláš do závodů. Ale samozřejmě nemáš žádnou jistotu, že tvůj kůň vyhraje, když v závodech běhají koně i od dalších majitelů z jiných stájí.

Co uděláš, abys měl jistotu, že vždycky vyhraješ?

Koupíš si všechny stáje, nebo nějak ovládneš všechny majitele těch stájí.

Pak už je úplně jedno, jestli do závodu nasadíš i chromého koně, stejně vždycky vyhraješ ty.“

„Joooo, už to chápu“, zatleskal Zelenka.

„Akorát, co když mi nebudou chtít majitelé ty své stáje prodat, nebo moc draze, anebo mě nebudou chtít poslouchat?“

„Ty jsi fakt klobása!“, zakroutil prasečí hlavou pohoršeně Modráček.

Přece je koupíš a zastrašíš!

A ti, co nepůjdou, tak je zmizíš!“

„Jak, jako zmizím?“

„Ufffffffff“, znechuceně klesly hlavy oběma věrozvěstům, až ke kopýtkům.

„Na co, sakra, myslíš, že máme támhlety sudy, když bydlíme skoro u rybníka?

Pro srandu kobříkům???“

„Jo, taaaaak.

Zmizet...

Jako ten bobr, co vás obral o bukvice?“

„Jo.

Jdeme dál.“

„Jak to celý oprasečíme?

Chce to nějakej pěknej název.

Můžeme to nazvat Dojby.

To je blbý, krátký a chytlavý, to se bude sviním líbit.

Dává mi to smysl, když je hezky podojíme.

A rochnit se a rozhodovat o sviních budeme v Žitě.“

„Budeme žrát, srát, válet se, hlasitě mlaskat a užívat si tam s nejhezčíma sviněma!

Klucí, to je taková nádhera, až se mi z toho postavily všechny bradavky!!!“, začal se na zádech sem a tam kolem sudů válet Modráček.

„Počkej, počkej, žádný prasečinky, dokud nejsme v Žitě“, přísně ho napomenul střídmý Červenáček.

„A s tím hlasitým mlaskáním taky opatrně, to se prý v Žitě nevyplácí. Pamatuj na bobra“, okřikl rozrušenou sousvini Zelenka.

„Jasně, vzhůru do práce, zpátky ni krok!“, ztopořil se do pozoru Modráček.

„Tak, jak to uděláme, aby zvířátka, pardon, svině, vždycky zvolili jen nás, už jsme si řekli.

Volit do Žita se bude v Dojbách, které budou jednou za pět let. Pět let je ideální, aby nás svině moc často neotravovali při vládnutí. A zároveň, aby všechny zapomněly, co jsme jim slíbili minule a nesplnili.

Svině budou mít na výběr tři velké Karmy, které povedeme my tři. Modrou, Zelenou, Červenou.

Našim sviním rozdáme modré, zelené, červené čepičky a větve, kterými se budou moct navzájem mlátit.

Každý těm svým sviním řekneme, že jsou lepší než ty ostatní svině, co volí jinak.

Musíme je přesvědčit, že zvolením jednoho z nás volí proti tomu druhému a třetímu. I ty, kteří nás považují za zlo všechny tři, přesvědčíme, že jeden z nás je menší zlo, než ti dva zbylí. A hlavně nesrovnatelně menší zlo, než kdokoliv jiný. Naučíme je, že volit menší zlo je jejich poslání. A když to neudělají, Les zanikne, nebo ho zabere jiný nezvířátkovský Les. A všechny je pak sežerou cizí vlci, žluvy jim seberou bukvice se žaludy a bobři jim zaberou stromy.

Jako když se hraje prasečí liga ve Zmrdované. Nebudou to voliči, ale fanoušci svého klubu.

Budou to pak jen naše oddané, loajální svině. Moje, tvoje a taky tvoje. Naše.

V kukaččích průzkumech veřejného slídění budou mít jen naše Karmy dostatek hlasů od sviní ke zvolení.

Nastavíme v dojebním zásunu minimální počet hlasů nutný ke zvolení a kdo ho nepřekročí, nemůže být zvolen.

Musíme je všemi prostředky odborně nasměrovat tak, aby volili jen nás nebo naše svině. A musíme zajistit, aby si mysleli, že je to jejich vlastní vůle a jejich názor.

Všechny svině, které nejsou naše, nedostanou žádné žaludy ani bukvice na kampaně. Kukačky na ně ve svých dojebních stromech vyhlásí embargo. Do dojebních stromů budou kukačky zvát jen nás. Pošpiníme je pomejemi od sojek. Datlové jim budou ve dne v noci bodat do stromů, aby se oni ani jejich rodiny nevyspali.

A když ani to nepomůže, necháme je zmizet.

Naoko budeme sviním předstírat, že se nesnášíme a máme jiné programy a cíle. Až nás zvolí, jedno koho, tak budeme každý provádět stejný program a dosahovat stejné cíle, které jsme si naplánovali.

Nakukáme jim skrz kukačky, že nám jde o to, aby se měli oni nejlíp, i když nám jde jen o to, abychom se my měli nejlíp. Pak se vždycky sejdeme v domečku a budeme se těm blbým, naivním sviním u pomejí smát, protože sranda musí bejt, i kdyby prase věšeli za kopýtka.

(Dobrej prasečí projev – Ich bin ein prase, pochválil se v duchu samolibě Modráček.)

Tím vším zajistíme, že nikdo nový nebo nebezpečný nebude zvolen.

Ale to by nestačilo. Musíme ty svině rozdělit a poštvat proti sobě, aby se hádaly, která z nás tří je největší svině.“

„Počkej, ne nejlepší svině?“

„Ne, svině mají radši větší svině, ne menší. Mají pak koho milovat i nenávidět. A co je na tom super, tak už po vás v prasečím období nic nechtějí. Jsou spokojeni, že vyhrála jejich svině nad jinou sviní.“

„Kluci kluci, jen aby se nám do toho nechtěly plést nějaké blbé krávy, s tím svým nesmyslným bojem za rovná kravská práva! Nebo oslové a voli!“

„Ty jsi ale fakt hloupé a nepoučitelné! Naopak, krávám, volům a oslům dáme rovná prasečí i dojební práva, a řekneme jim, že jsou lepší než ostatní zvířátka, teda svině!

„Jo, rochně, tihle kreténi nás budou volit nejvíc a nejradostněji, i když jim všechno ukradneme a uděláme z nich největší pitomce. Ti si nikdy nepřiznají, že byli za krávy, voly a osly, protože jimi jsou od přírody.“

„Tak, pojďte, nacvičíme si dojební výjevy a vybereme si každý název své Karmy.“

„Já miluji přírodu a chci chránit náš Les!

Moje hlavní téma bude ochrana Lesa. Svoji přírodní stranu pojmenuji Zelený svět.“

„Já chci, aby se měla všechna zvířátka dobře a žádné nestrádalo!

Pojmenuju svoji spravedlivou stranu Rudá záře!“

„Počkej a co uděláš s těmi, kteří se chtějí mít pořád líp a mít všeho víc než ostatní?

„Jo, rochně, a co ti, kteří nechtějí vůbec nic dělat a je jim všechno jedno?“

„S těmi všemi už pořádně zatočíme!“, poklepal Červenáček láskyplně na kolotoč a významně nadzvedl prdelní ochlupení.

„Tttto se mi moc nelíbí“, zahuhlalo modré prasátko.

„Já mám taky rádo žaludy a bukvice víc než ostatní. A myslím si, že všechny stromy by měly koneckonců naprosto pochopitelně patřit mně a mým kámošům.

Už to mám, budu hájit práva těch, kteří chtějí žaludy, bukvice, stromy ostatních sviní a chtějí pořád víc!

A moje Karma se bude hrdě zváti Modrý pták!“

„No, tak ještě, že nejsme lidi, modrý rochně“, cynicky si pro sebe zachrochtal červenolící oportunista.

„No jo, ale víš, že pak budou chtít i tvoje bukvice, žaludy a tvůj strom, nebo klidně můj?!“, řekl nasupeně nahlas.

„Kliiid, já jim to jen tak naslibuju a pak jim vezmeme ty jejich.“

„A jak?“

„No, mám už dlouho takovou úžasnou vizi. Mohli bychom jim brát půlku bukvic s žaludy za to, že mají právo rýt držkou v zemi. A tu druhou půlku za to, že bydlí ve stromech.

A když jim na něco půjčíme, tak budou vracet půlku žaludů s bukvicemi z půjčené částky navíc!

A kdo už na to nebude mít žádné žaludy s bukvicemi, tomu zabavíme strom a bude bydlet v křoví.“

„To zní fér.

Ale počkej, jen půlku? Nešlo by víc?“

„To je sice hezký“, řekl suše Zelenka. „Ale, co uděláme s tím, že si mezi sebou jen tak mění věci a služby?

To se jim musí taky nějak zatrhnout.“

„Hmm, ale to už jim nic nezbyde a skončej v mínusu, ne?“

„Ach bože, ty a ta tvoje sociální spravedlnost pořád. Za chvíli bys jim ještě rozdal naše žaludy, bukvice, i stromy! To přece chceme, aby nic neměli, byli zadlužení až po ocásky a byli šťastní, rudý rochně!“

„Áha. Já zapomněl, kámo. Pořád se mi vrací starý špatný zvyky.“

Všichni tři se na sebe spiklenecky podívali a uvědoměle zamrkali.

Pochopili konečně, že se s tím moc mažou. A musí se v rámci týmzmrdingu ještě moc učit a hodně polepšit.

„Hele, kamarádi, mně se teda jako moc nelíbí, že má každá svině svůj vlastní strom. Moc si pak vyskakují na větve. To se jim nebude trpět!“

„A mně se zas vůbec nelíbí, že nějakej kdoví kdo Les vlastní všechna bukviště, žaludiště, Žito a půlku stromů, a hospodaří s tím ták nějak pro svině. My tři víme, že Les jsou taky svině, ale oni to nechápou.

Nemohli bychom to sviním i Lesu nějak sebrat? Teda zlesnit, ehm, zprasečit, vlastně legálně odzvířátkovat?“

„Hlavně musí všichni pochopit, že my jsme Les!“

„Néé, to by právě moc chápat neměli... Měli by si pořád myslet, že oni jsou Les a určují, jak funguje.“

„A dost!“, zavelel delší dobu hluboce s narovnaným ocáskem přemýšlející Modráček.

„Už to mám. To se dá zařídit. Řekneme jim, že si může každý koupit kousek Lesa, Žita, Bukviště, Žaludiště a každého stromu za bukvice a žaludy. Předtím zařídíme Velký krach. Ale nejvíc bukvic i žaludů budeme mít před Velkým krachem nakradených my a naši kamarádi, takže si to pak koupíme my. Tím získáme a ovládneme skoro všechno. Mohli bychom tomu celému říkat třeba Velká Bukvizace.“

„A tebe si kúpim taky“, laškovně mrklo modré prase na červené.

To se neideologicky třídně zavrtělo, jako by si omylem sedlo na vývrtku.

„Ale, to jim pak už nic nezůstane, ne? Nebudou s tím nějaký problémy?“, zase trapně švejkoval Červenáček.

„Tak znova. To je na tom právě to nejlepší, když nic nebudou mít a my všechno.

Budeme jim pronajímat stromy, aby měli kde bydlet. Nastavíme ceny tak, aby se z otroctví nikdy nemohli dostat. Jeden strom bude stát tolik, že si ho nebudou moct nikdy dovolit. Za každodenní rytí držkou v zemi dostanou jednou měsíčně pár bukvic a jeden žalud. A ještě se o to rytí budou mezi sebou ty svině rvát. Když jim to nebude stačit na zvířátkovské potřeby, můžeme jim pak s úrokem půjčovat bukvice se žaludy, které jsme jim sebrali.

A oni nám je budou dávat nazpátek za to, že smí bydlet ve stromech, rýt držkama v zemi a otročit na nás.

Jakmile nám něco nezaplatí včas, tak jim sebereme to, co jim zůstalo.

A my se jen budeme válet v Žitě s pěknejma mladejma sviněma!“

„Hele a co je přinutí tohle dělat?!“

„Strach, že skončej bez žaludů, bez bukvic, bez samic, bez malých sviní, úplně sami, chudí, hladoví a k smíchu v křoví.“

„Co když bude časem těch sviní v křoví víc a budou hladovět a umírat všem na očích?“

„Koho to zajímá, sviní je přece jako sraček. A to přesně chceme, aby každá líná svině viděla, jak dopadne, když nebude rýt pořádně hluboko držkou v zemi a platit nám za všechno včas! Kolikrát ti to mám opakovat?

Chceš to nakreslit červeně do písku?“

„A co se stane, až nebudou mít vůbec nic a odmítnou na nás makat? Nevzbouří se proti nám?“

„To se NIKDY nestane, protože jsou to jen blbé, rozhádané, zbabělé svině, které na ostatní svině serou.“

„Dík, Modráčku, už jsi mě přesvědčil“, uklidnil se nemístně přecitlivělý Červenáček.

„Ale nebylo by dobrý je radši pro jistotu i nějak pořádně vystrašit?

Pamatujete, jak do našeho lesa vletěli vlci nebo myslivci? Jak byly svině k smrti vyděšené, stačilo jim zavelet doprava, doleva, dolů, nahoru a poslouchaly na slovo jako vojáčci.

Mohli bychom jim předat nějakou naši prasečí nemoc.“

„No, to je fakt chytrý, když jsme sami prasata. Koho z toho asi obviněj?“

„Na tom něco je, tak to nazveme Krtčí mrdka.

A až všechny vyděsíme k smrti a všechno nám odsouhlasej, tak vymlátíme všechny krtky a oznámíme, že už je klid.“

„Jasný, krtci už stejně všechny serou, jak do všeho pořád ryjou!“

„Počkej, počkej a není to nějaká ta gerontotída?“, zahloubal se jeden nejmenovaný z nich.

„Ježíši“, zavtipkoval nekřesťansky Modráček. „S tebou je práce“.

Prostě vymydlíme krtky a tři klauny, a bude klid.“

„Hele, nechci krtkovat, ale proč ty chudáky klauny?“

„No vidíš, celou dobu říkám, že krtci nebudou nikomu chybět!“, vynesl trumf červenomodrej.

„Ty vaše věčný politický hádky o hovně, pojďte se radši válet do Žita“, zahleděl se do budoucna zelený gurmán.

„Ty a ta tvoje věčná intelektuálská prasečí Žitofilie“, zahrozil na něj zaťatou pěstí Červenáček.

„No jo, ty jsi známej antižitofilita“, mávl z bonvivánských snů mírně rozrušený Zelenka zduřelým kopýtkem.

„Kluci, kluci, serte na to a proberte se. Jde o to, jak ojebat ty blbý svině. Ne o to, co si kdo myslíme, jací jsme, nebo jaký máme názory a idee! Jsme spolu v jednom Žitě!

Oni se na nás neuměj domluvit, i kdyby se ve všem shodli. Ale my se na ně vždycky domluvíme, i kdybychom se v ničem neshodli!“

„Promiň“... „Omlouvám se“..., zahanbeně se podívaly do Žita obě brzy stádem sviní vydelegované sousvině.

„Tak, máme hotovej program pro svině.

A teď ten skutečnej.“

„Co chceš zase vymýšlet?

Vždyť je to jednoduchý, že to pochopí i malý prase.

Všechno jim nakecáme a slíbíme.

Všechno uděláme jinak.

Všechno jim zdaníme.

Všechno jim sebereme.

Všechno jim pronajmeme, aby na nás makali jen za bydlení a žrádlo.

Na co nebudou mít, na to jim půjčíme i s úrokem.

Když něco nezaplatí včas, všechno jim sebereme.

Kdo s tím bude mít problém, skončí v křoví, ve smradlavém pařezu, nebo zmizí.

Řekneme jim, že se mají nejlíp v historii. Naše kukačky se sojkami a liškami to potvrdí. Kdo s tím nebude souhlasit, toho prohlásíme za blázna. A naučíme naše svině, aby to o něm prohlašovaly za nás.“

Červenému rozvraceči prasečího království to zase nedalo.

„Já pořád nějak nevím, proč by nás měly ty svině za těchle podmínek poslouchat?“

„Za prvé proto, že jsou to blbý, zbabělý, sobecký svině.

Za druhé proto, že se spolu neuměj na ničem dohodnout.

Za třetí proto, že nebudou mít na nějaké velké přemýšlení a dělání problémů vůbec sílu a čas.

A hlavně proto, že si na vymáhání všeho pořídíme armádu prašivých vycvičených psů, vychcaných bobrů a všehoschopných žluv.“

„Nebyli by na to lepší vlci z vedlejšího Lesa?“

„Nezlob se, ale ty jsi někdy fakt idiot. Nedochází ti, že by nás vlci při první příležitosti svrhli a sežrali?“

„Proč jako? Vždyť za svoje služby dostanou bukvice a žaludy.“

„Třeba proto, že jsou to velcí, zlí vlci a my jsme zasraný malý, slabý prasata???

Nebo proto, že vlci nežerou lesní plody, ale malá prasata?

A uvědom si, že uvědomělí bobři, prašiví psi a žluvy, budou jako svině s funkcí na ostatní svině mnohem krutější, než by kdy dokázali nejhorší vlci. A kvůli té funkci budou bránit náš prasečí režim do roztrhání těla ještě víc, než kvůli těm žaludům a bukvicím, co dostanou. A žádní prašiví psi, bobři a žluvy nás nikdy nesvrhnou, budou poslušní a loajální.“

„Aha, to dává smysl.“

„No jo, kucí, ale když se tohle všechno svině dovědí, tak asi nevyhrajeme, ne?“, začal do nebohého modrého vysírat zase zelenej.

„Nikdy jim nesmíme říkat o ničem pravdu, jinak by nás přece nezvolili!

Sviním musíme nalhat to, co chtějí slyšet. Co uděláme pak, už je nebude zajímat, když vyhraje jejich prase.

A každý z nás, který bude zrovna zvolený, se bude vymlouvat na toho předtím, proč nemůže realizovat své sliby a tak pořád dokola. My všichni tři jsme jejich prasata. Stejně si ty svině nepamatujou, co bylo včera.“

Modráček se najednou skoro udusil bukvicí i žaludem.

„Málem bychom zapomněli na tu úplně nejdůležitější věc!!!

Než chudák bobr zmizel, ehm, tak mi povídal, že měli s kamarádkou žluvou takovej skvělej nápad. Kterým by se dalo výborně ojebat všechna zvířátka, tedy okrást svině, myslím samozřejmě zdanit a zlegalizovat výnosy z jejich práce a majetku pro nás.

Vtip je jednoduchý. Teď si svině se svým majetkem i vzájemnými službami dělají drze, co chtějí. Taky za rytí držkou v zemi si vzájemně dávají to, co kdo potřebuje nejvíc. Taková odporná neprasečí anarchie musí přestat.

Jasně, už jsme vymysleli vyvlastnění, zdanění, pronájem, úrok a exekuce, ale to nestačí. Musí to mít nějaký neprůstřelný prasečí rámec a pevný pilíř.

Co kdybychom je přesvědčili, že si budou vyměňovat svoje věci a služby za žaludy a bukvice, které oficiálně zaštítíme my jako Les a všechny jiné platební plody zakážeme. Za bydlení ve stromech je budou dávat taky.

Za rytí držkou v zemi je dostanou taktéž. Bez našich plodů si už nikdo nic nekoupí ani nevymění.

A až si na to za pár let zvyknou jako na samozřejmost a budou ochotni pro naše plody vraždit i svou rodinu, tak jim je vyměníme za listí. Každý list bude zastupovat určitý počet žaludů s bukvicemi, které ale budou v našich úkrytech. Až si na to zase za čas zvyknou, naučíme je rychle, že listy žádné žaludy ani bukvice nezastupují a nelze je za ně vyměnit.

Můžeme tomu říkat nějak vznešeně, třeba Bukvožalud. Základní jednotka bude jeden Bukvožalud.“

***

-Dramatická historická pauza-

A tak vymyslel prasečí měnu. A nic už nikdy nemělo být jako dřív.

Zpátky do domečku.

***

„A co když se některé svině nebudou chtít nechat přesvědčit o úžasnosti prasečí měny?“

„Žiš bukviční a panenkomarjá podžaludeční, ty vůbec nedáváš pozor!

Blázni, blázni, blázni!!!

Bez Bukvožaludů!

Do smradlavého pařezu!

Bez stromu v křoví!

A kdyby to nestačilo, tak přece zmizej!!!“

„Fakt to s ním máme někdy těžké, je to náš červený úd-ěl.“

„Hmm a nevšimne si někdo ze sviní té výměny žaludů s bukvicemi za listí?“

Už se na něj jen zamračili a šlo se dál.

Ale to byly jen takové malé ideově romantické mráčky na slunečném růžovoučkém nebi.

Pořádná prasata se vždycky na všem shodnou, nejsou to totiž žádné malé, hloupé, nepraktické svině.

Když se den chýlil k půlnočnímu svitu zvědavé Luny, všechna tři prasátka byla zapivo, tedy zajedno.

Na všem se všichni ve všem shodli.

Rozjasnila se jejich líčka a roztočily se tři ocásky do nevídaných otáček.

Chrochrochrochrochrochro, chrochrochrochro chróóó, zněla nová Lesní hymna.

Dokonce i novou prasečí, sorryprase, Lesní zástavu, naše nová prasečí jelita vymyslela a namalovala.

Pokud jste si snad mysleli, že je na ní vyobrazený bobr (lidově chlupatá píča) nebo žluva (lidově demokraticky zcenzurovano), tak jste se spletli.

„Hahahahahahahahaha, chrochtň, to je dokonalý plán“, radovala se prasátka. Postavila se na zadní, chytila se za kopýtka a tančila v kruhu prasečí taneček.

***

A tak se také stalo.

Nebo, vy jste snad čekali něco jiného, vy svině?

Do roka a do dne si nadšené svině za velkého jásotu zvolily tři prasátka do Žita.

Vítězství to bylo drtivé a velkolepé.

Do Žita se sice dostal i jeden vykutálený bobr a taky jedna uřvaná sojka. Ale měli tak málo hlasů, že museli třem prasátkům leštit kopýtka, líbat zadečky a odsouhlasit všechno, co navrhla, aby mohli zůstat aspoň na okraji Žita.

Svině na oslavu vítězství svých klubových prasat mávaly větvičkami a házeli barevnými čepičkami do vzduchu.

Pak se dospělé svině i s malými sviněmi spokojeně rozešly do stromů, které už brzo neměly být jejich.

***

V prasečím domečku bylo vážně veselo jako nikdy. Snad ještě víc, než když minulý víkend ožrali tři mladé svině a ochrochtali je na zlatých žaludech a stříbrných bukvicích.

Jak se tak prasátka radovala z dojební výhry ve své chaloupce, otevřely se dveře a vlítla do nich, co to sakra...

„Já jsem Velká svině. A vy jste odteď moje prasata a budete mě poslouchat.“

Vážně je to pořádně velká svině, pomyslela si zvolená jelita svorně.

Prasátka si tu velkou hroudu udiveně a trochu bojácně prohlédla.

Byla obrovská, celá šedorůžová a měla velký rypák.

„Cooože???

My poslouchat tebe?

My tady vládneme, protože nás ty blbé svině zvolily!

Jjjo, odteď si s nima můžeme dělat, co chceme!“, postavila se jednohlasně té divné bytosti na odpor.

„Hoši, hoši, klid. Já vám to velmi laskavě vysvětlím“, usmála se klidně.

Zpocená Velká svině si sedla na jejich tři židle a natáhla si nohy i cecky na jejich stůl.

„Vy jste zvolená prasata, to je naprosto v pořádku, tak to má být.

No a já jsem vyvolená Velká svině.

Každá Velká svině má svůj vlastní Les a Prasečák.

Když se taková Velká svině jen trošičku rozčílí, zmizí každá malá svině rychleji, než řekneš bobr.

Proto si dávejte, kurva velký pozor na každou Velkou svini, která má Prasečák.

A proto budete dělat všechno, co řeknu, jinak skončíte na jatkách“, usmála se na ně líbezně a přichrotla si samolibě pod rypák.

„Už to chápete?“

„Takže, Červeňáku, kdo platil tvoji drahou kampaň na oblbnutí zvířátek?

Modráku, kolik že to máš ve svém stromě, pod ním, i za ním schovaných nakradených zvířátkovských Bukvožaludů z protiprasečí činnosti? A kolik stromů jsi zvířátkům sebral, které ti neměly patřit?

A ty, Zelenkoko, podívej se na tyhle obrázky, jak nadšeně hladíš malá zvířátka!“

Významně se odmlčela a v místnosti zavládlo suché ticho a mokrý smrad.

„Abych nezapomněla, vaše malé svině se mají jak? Mám tady jejich hezké fotečky. Snad se jim nic nestane, to bych si vážně nepřála.

A mrkněte na těch pár krásných obrázků, jak dovádíte s mladými sviněmi na zlaťoulinkovatých Bukvožaludech.

Určitě by z toho byly nadšené i vaše staré svině. Jo, tady ti to fakt sluší, modrej.

Abych nezapomněla, na tý fotce s bobrem u sudu vám to oběma taky sekne.

Jasný, hoši?“

Všechna tři prasátka velmi nasucho, velmi hlasitě polkla.

Přestala dýchat a zmateně se dívala po sobě, do země a na Velkou svini.

„Hoši hoši, nepropadejte panice.

Zachovejte paniku, teda klid.

Já jsem přece vaše Velká svině a vy jste moje prasata.

My vás máme rádi, jste naši prasečí kluci.

Když budete dělat, co máte, všichni budeme spokojeni. Já, vy, Oni.

Jediné, co se po vás chce, je, abyste Nás poslouchali. Bez ohledu na to, jestli dnešní povel popírá včerejší.

Můžete si dělat se sviněmi úplně, co chcete.

Musíte dodržovat jen dvě základní pravidla:

1: Poslouchej Velkou svini.

2: Na nic se neptej.

Pokud něčemu nerozumíš, platí pravidla 1 a 2.“

„No ale, co z toho budeme mít?“, rozčílil se Modráček.

„Ach jo, on to pořád nepochopil, že jo?“

„No jo, on je občas u některých témat trochu pomalejší a pořád všechno přepočítává na bukvice a žaludy. Nemyslí to zle. Jen, jak jde o Bukvožaludy, nezná se. Jinak je fakt chytrej, vůdčí a hodnej kluk. Bez něj bychom tu nebyli“, nervózně se usmáli Zelenka s Červenáčkem.

„Dobře, já jsem taky strašně hodná a hrozně trpělivá Velká svině.

Víš, povím ti pohádku, modrej.

Byl jeden prasečák a v něm malá prasátka.

U toho prasečáku bylo žito.

Prasátka měla v prasečáku, co potřebovala, ale všechny lákalo chodit do...“

„Jo, to už jsem někde slyšel“, přerušil drze Velkou svini Modráček a otráveně mávnul nožkou.

Velká svině ve své neotřesitelné prasečí suitě blahosklonně přešla jeho nováčkovskou neúctu.

„Ale neznáš to celé, tak seď, mlč a poslouchej. Občas můžeš zvednout nožku, když řeknu první slovo věty.

Aspoň si to natrénuješ do budoucna.

Taaakže, mlask.

To prasátko bylo jako jediné v žitě, ale na jatka šla nakonec všechna.

Jenže, celá ta jatka vlastnila jedna vyvolená Velká svině a proto jen ona rozhodovala, kdo na ně půjde.

Bez ohledu na to, kdo v žitě byl nebo nebyl, kdo byl hodný nebo zlý, kdo se měl dobře nebo špatně, kdo poslouchal nebo neposlouchal.

Ale i Velká svině měla prasečí kodex. Bylo nepsaným pravidlem, že poslušná prasata mohla beztrestně chodit do žita ve dne v noci a nic se jim nestalo. Zatímco neposlušná prasata šla na jatka, ať už v žitě byla nebo ne.

A co je na tom vyšší pointa, ty drzej malej sráči, takových Lesů a Prasečáků s malými drzými prasaty mají Velké svině po celém světě nepočítaně. Velké svině nenechávají zmizet jen malá prasátka nebo bobry, ale celé Prasečáky a Lesy.“

Velká svině se s rozzářenýma hrobařskýma šedomodrýma očima podívala vítězoslavně na tři zkoprnělá prasátka, roztáhla tlamu do oslizlého úsměvu a cynicky se jí zatetelil perfektně našestkrát zakroucený ocásek.

„Takže, když budeme poslouchat na slovo Velkou svini a na nic se nebudeme ptát, budeme z toho mít to, že budeme moct jít do Žita, kdy chceme, můžeme neomezeně krást Bukvožaludy, jakkoliv ojebávat svině a nepůjdeme na jatka?„, konečně to modrému docvaklo naplno.

„Chytrá svině.“

„Ppppočkej, neurážej nás, nejsme leckdo!“

„Uklidni se, to byla lichotka. A vůbec, zvykni si, že na tebe budou i normální malé, hloupé svině házet pomeje.

Usmívej se, říkej jim, co chtějí slyšet a oni tě nakonec stejně zvolí, i kdybys jim všechno ukradl, znásilňoval jim ženy a vraždil jejich děti. A kdyby ne, tak zvolí někoho jiného z našich sviní.

Vy vepředu jste přece pořádné svině, jaké svět jen tak neviděl. Akorát, my tam vzadu jsme ještě mnohem větší.“

„My?“

„My nesmíme ani naznačovat a ty se nikdy neptej.“

„Rozumíme.“, řekli už sborově.

Červenáček, Zelenka, s Modráčkem se zasnili a nechtěně s přivřenýma očima zachrochtali „navždy v žitě a nikdy na jatka, mmmmm“.

Velká svině se ušklíbla a zakývala na ně ukazováčkem sem a tam, jako v dutém stromě v dětství.

„Pozor, neřekla jsem, že nikdy. O tom totiž ani Já nerozhoduji, ale Oni.

A nakonec stejně půjdeme na jatka všichni.“, významně na ně mrkla jedním prasočkem a kopýtky nasimulovala pohyb kosou. „Jen, někteří z nás mnohem, mnohem později.“

„Tak, vyjasnili jsme si v rychlosti prasečí řád věcí vezdejších a můžeme přejít k důležitějším věcem.

Máme takový malý velký problém.

Ve vedlejším hustém Lese se mají moc dobře. A skutečně si tam volí toho, koho chtějí a ne ty, které chceme My.

Co je ale ze všeho nejhorší, ti které si zvolili, nejsou svině, plní své sliby a nedají se koupit ani zastrašit.

Leckdo tam vykřikuje takové nesmysly, že má každý právo říkat si, co chce. Za rytí držkou v zemi tam dostávají tolik Žaludobukvic, že jim to stačí na vlastní stromy a ještě jim nějaké zbydou.

Každý tam má vlastní strom. Stanovili si do nějaké Lesní Bukvavy, že je vlastní strom základní zvířátkovské právo a ne luxus pro vyvolené (tfuj, odplivl si znechuceně modrej), že je úplná zvířecí rodina základ Lesa (bgfee, červenej si plácl do čela) a že existují jen samci a samice (zelenej omdlel).

A nejšílenější rouhání ze všeho, malé svině mají úctu k dospělým sviním a svině samice respektují svině samce.

Takové lesní uspořádání nás opravdu ohrožuje a vás taky. Co kdyby to tady i po zvolení začaly chtít naše vaše svině?! Co kdyby to chtěla i ostatní zvířátka v jiných Lesích? Nebo si vzpomněla, že už to kdysi měla?

Kam, až by to mohlo dojít??? Nakonec by se mohly začít mít svině opravdu dobře a přestaly by potřebovat vás tři prasátka a především nás Velké svině!!!

A to by byl váš konec. Náš ne, My jsme vyvolení a věční.

Tak, vy nevšímavá prasata, co uděláme s tím vedlejším Lesem? Ukažte taky vlastní inicitativu!“

Naše vaše Tři prasátka to vytrhlo ze zasněné žitovské letargie.

„No to je hrůza, zděsila se všechna tři upřímně, nadšeně a radostně.

Ano, je to zločinný, teroristický režim!

Potlačují tam samičí a bukvičí práva!

Určitě proti nám vyvíjejí nějakou Svítící Bukvici hromadného mlčení, teda mučení, ehm, ničení!

A jjjjá slyšelo, že vraždí malé kočičky a pejsky a háďátka a prasátka! A šlapou na kytičky!

A chčijou na stromy, ušklíbl se klidně Modráček.

Musíme přesvědčit naše svině, aby s nimi šly na povel zatočit!

Nejlíp tam po ránu hodit nějaké velké bukvice na duté stromy s malými sviněmi. To je naučí, co je pravda, láska svoboda a mír.

Jo, to jim půjde, našim uvědomělým sviním. Milují nenávidět jiné svině, na které jim ukážeme, že jsou zlé.

Mám rád ty dnešní svině, jak vědí jako nikdy předtím, komu mávat a koho kamenovat, obdivně vysekl poklonu svým oddaným voličům Modráček.“

„No jo, ale ty moje blbé rudé svině nenávidí jen ty, kteří....“

„Pssst“, ztišila ho Velká svině ukazováčkem přiloženým na masité mastné rty.

„No, to nebude problém, svině nám lížou z nohou a nadšeně půjdou do První linie.

Ale, co když ti z druhého Lesa zatočí s námi?! Třeba jsou silní a chytří, ne jen slušní a naivní. Nebo blbí jako naše svině. A třeba tam jsou jejich svině jednotné, organizované, věří v nějaké společné nesmysly a budou bojovat za svůj Les do posledního stromu. To nechceš.“

„Ano, ano, to už je dávno vyzkoušené.

Proto proti nim poštveme všechny okolní Lesy, které už ovládáme. A také ty, které s námi mají společné zájmy.

Zkusíme to s nimi nejdřív po dobrém, budeme předstírat vyjednávání a dobré úmysly.

A až to nebudou čekat, vlítneme tam v přesile a zničíme je do doby předlesní.

A nakonec spojíme všechny Lesy v jeden nádherný Ráj sviní.“, pronesla s hořícíma ledovýma očima a doplnila nemilosrdným ukončovacím dvoukopýtkovým gestem, naše vaše vážená Velká svině.

„No a kdyby bylo nejhůř...

Velká svině vytáhla z prdele kufřík, na kterém bylo velké červenomodrozelené tlačítko s nápisem BŮ.

V nastálém tichu na něj významně poklepala kopýtkem obklopeným kožnatým tukem.

Pootevřela ho a tři prasátka v úžasu zahlédla krásnou, nádhernou a milosrdnou Svítící bukvici.

Modráček v ohromení zasalutoval kopýtkem, chtěl ukázat nehynoucí lojalitu i aktivitu a zakvičel:

„Chlapi...a vážená Velká svině, mám genitální nápad. Tak mě napadlo...víte...co kdyby...se ty Dojby po našem vítězství zrušily a už jsme napořád vládli jen my?“

Velká svině se pobaveně zaculila, až jí začvachtaly tvářičky.

„Vy? My.

Ty jedno rochně, vím, že to zní jako fantastický nápad. Ale My jsme to už zkoušeli a v jiných Lesích se to moc neosvědčilo. Nějaký čas sice neomezeně vládneš a můžeš si dělat, co chceš. Ale pak tě někdo svrhne a pošle na jatka, ať už z vlastního nebo z cizího Lesa. A svině jsou v takovém Lese pořád s něčím nespokojené a neustále tě jako vládce za něco viní a chtějí víc, než jim dáváš.

Protože, s velkou, veřejně známou mocí jde kopýtko v kopýtku i velká zodpovědnost. Lidi ti nic neodpustí.

Představ si to tak, že vaříš bukvice Značka Modrá laguna. Pokud budou všechny svině vědět, že Modrou lagunu řídí Modráček, tak budou se všemi problémy s vařenými bukvicemi chodit za tebou a za všechno vinit jen tebe. Nakonec to zcela převáží všechny dobré věci, které jsi tím získal a ještě tě zavřou do nejsmrdutějšího pařezu.

Ale když bude vlastnit a řídit Modrou lagunu bezejmenná svině, zastupovaná jinými bezejmennými sviněmi, tak můžou svině za všechny problémy vinit jen samy sebe nebo jiné svině. A nic po vládcích nechtějí, za všechno viní samy sebe a jiné svině. Ne lesní ekosystém, ne vládce, ani jejich vládce.

A když chtějí mít svině něčeho víc, nebo se mít líp, nejdou otravovat za svými vládci, ale snaží se okrást nebo nahradit ve funkcích jiné svině. A když se svině okrádají, hádají a perou mezi sebou, tak nám nic nemizí, protože jim nakonec stejně všechno sebereme. A neohrožují naši vládu a lesní ekosystém.

Já vím, já vím, jsou to hloupé, naivní svině a většina má v paměti jen posledních 14 dní. Ale některé si pamatují víc, přemýšlejí a nechtějí poslouchat. Časem je všechny samozřejmě pošleme na jatka. Ale nemůžeme to udělat najednou, musíme je brát jednoho po druhém, aby se nesjednotili a nevzmohli k odporu.

Taky je tak trochu problém, že si někdy ten neomezený vládce může začít myslet v pominutí smyslů, že je Velká svině a přestat nás poslouchat. Navíc, když se to s neposlušnými, přehnaně myslícími sviněmi přežene, mají tendenci si po zblbnutí normálních sviní zvolit do čela nějakou Největší svini, která se nezakecá a může být ještě větší svině než my.

Posledně jsme si jednu takovou na zkoušku v jednom Lese sami dosadili, ale trochu se nám to zvrhlo.

Málem jsme přišli o spoustu Lesů i Prasečáků a poučili jsme se. Dneska už ničíme potenciální cizí Velké a Největší svině v zárodku ve stromech a dosazujeme si do prasečích funkcí svoje vlastní svině (mrk mrk mrk).

Mnohem lepší trik je namluvit sviním, že si volí i vládnou ony samy a vládnout v klidu za ně. Pak za své pomeje a rytí rypáky v zemi neviní ty, kteří jim vládnou nahoře, natož z pozadí. Ale jedny rozhádané nenávistné svině viní druhé a třetí rozhádané svině. A přesně to chceme, vládnout nejednotným, rozhádaným sviním bez identity, které si myslí, že se mají skvěle a že si samy vládnou.

Nejvyšší formou svině je ta svině, o které jiné svině nevědí, že existuje, i když jim vládne.

Chápeš, ty můj roztomilý čumáčku?“

Červenáček opatrně zvednul kopítko.

„Velká svině?“

„Áno?“

„Mám takový dotaz.“

„Taž se, červenko.“

„Já nechci nějak něco nebo tak vůbec...ale, kdo to vlastně celé řídí?“

Velká svině se na něj blahosklonně usmála.

„Ty zastupuješ ta prasata, co se pořád na něco ptají, pořád všude dělají bordel, všechno by chtěli zadarmo a nechtějí makat, že jo? Tím nemyslím barevné svině, ale ty rudé.“

„Áno.“

„Víš“, odvětila mu pobaveně Velká svině, „My nesmíme ani naznačovat.

Ale... Všechno je jinak.“

Zavřela kufřík a pohladila každé prasátko po hlavičce, až se jim vyčilovaly cecíčky.

Na odchodu se nemrkajícíma prasečíma očkama rozhlédla po domečku, zakroutila velkou sádelnatou hlavou a beztvarým hlasem pronesla: „Ukliďte si tady ty stříbrné bukvice a zastrčte někam to zlaté koryto plné žaludů.

A nezlobte Nás, nebo vás necháme zmizet i s Lesem.“

Ještě se naposledy ohlédla, mrtvolně se na ně podívala a rozloučila se: „Já se vrátím.“

Pokynula jim natřikrát dlaní a práskla tiše dveřmi.

Prasátka se na sebe podívala a chvíli tam tak poučeně neinformovaná stála. Potom si šla počítat a schovávat své stříbrné bukvice a zlaté žaludy. Jsou totiž navždy v Žitě a nepůjdou nikdy na jatka.

Všem v tom Lese se od té doby žilo stále lépe a lépe.

A v těch okolních Lesích brzy taky.

A kdo nechce, aby se mu také žilo nejlépe v historii, tak s tím pěkně zatočíme, vy svině!

*****

Třem prasátkům, jejich kamarádům a Velkým sviním se samozřejmě žilo nej...ti už neexistují, nikdo na ně nevěří, zmizeli. A jestli nás budete zlobit, také (ne)zmizíte.

*****

Tak tak, milá prasátka.

Ono se nikdy nevyplácí být svině.

Co to říkám, samozřejmě, že se to vyplácí, ale musíte za to zpravidla nakonec pořádně zaplatit.

Máte připravené bukvice?!