Amnestován!

Ukázalo se, že kdybych od prvního rozsudku nic nedělal, výsledek by byl dnes stejný. Pouze na účtě bych měl o hodně víc peněz. Ten proces mě vyčerpal finančně a hlavně vnitřně. Dnes už nejsem schopen argumentovat svou nevinu a hledat další důkazy a tvrzení. Znechutilo se mi to, protože se ukázalo, že je to jako házení hrachu na zeď. Je to jako když dlouho bijí psa – přestane se nakonec bránit a cenit zuby, protože nic z toho nepomohlo.

Vítězem celého procesu je tedy klika kolem paní Tydlidátové a několik bezejmenných pohůnků dobře usazených v systému soudnictví na klíčových místech tak, aby byli schopni zvrátit jakékoliv rozhodnutí, které jim nejde pod nos. Samotní soudci nesoudí špatně a nemohu si stěžovat, že by neslyšeli na argumenty, nebo že by neuplatňovali zdravý rozum. Tedy pokud se vůbec obtěžují vidět a vyslechnout obviněného. Bohužel systém je nastaven tak, že 3/4 rozsudků (všechny soudy vyšší instance) je prováděno za zavřenými dveřmi od stolu a soudy už nezkoumají vinu či nevinu, pouze procesní chyby nižších soudů. Jejich stanovisko je určující. Názor soudce první instance je to poslední, co je v politickém procesu na objednávku důležité. Nakonec i oni to chápou a po několika „usměrněních“ plní očekávanou povinnost a vynášejí očekávané rozsudky.

Chtěl bych poděkovat za osobní odvahu mé druhé soudkyni, paní Lence Mrázkové, která se odvážila mě v druhém rozsudku osvobodit navzdory předchozímu rozhodnutí krajského soudu.

Stejně tak si nemohu stěžovat na samotnou policii ČR. V počátcích vyšetřování se chovala celkem slušně a jednala rozumně. Případ byl ještě před první žalobou několikrát (nejméně třikrát) odložen ad acta, bohužel vždy byl znovu vrácen zpět do hry po opakovaných intervencích nejprve mého osobního udavače pana Petra Jakeše, později jeho roli převzala státní žalobkyně.

Mají to dobře promyšlené a dobře nastavené. Nehrozí, že by zdravý rozum zvítězil.

Řekl jsem, že vítězem celého procesu je klika kolem paní Tydlidátové, ale je to pro ně Pyrrhovo vítězství. Je pravdou, že proces splnil svou zastrašující roli. Sleduji dění v české blogosféře a mám celkem přehled o tom, co kdo kde píše; téma holocaustu se stalo neexistující. Ale je to zdánlivé, je to pod povrchem. Proces zcela jistě nepřesvědčil o některých pravdách. Naopak. Nahlodal je tak, že by se dávno zhroutily, kdyby nebylo podpůrných sloupů ve formě hrozby vězením. Mlčení nemusí znamenat souhlas.

Chtěl bych poděkovat svým čtenářům za dlouhodobou podporu – morální i finanční – v průběhu celého toho tyátru. Znamenala pro mě hrozně moc. Bez vás, bez vaší pomoci bych nevydržel ani do švestek. Díky procesu jsem také získal několik zajímavých kamarádů. A možná několik jiných ztratil.

Amnestií sice skončil můj trest, ale divadlo bude ještě chvíli pokračovat. V srpnu minulého roku jsem podal odvolání k Ústavnímu soudu a dnes jsem instruoval svého právníka, aby na projednání trval. Na výsledku už to nic nezmění, ale bude dobré vědět, jak se s tou věcí Ústavní soud vyrovná. Tedy já to vím, a vy to asi víte také. Nicméně nechme je se projevit.

Výbor OSN pro lidská práva vydal v roce 2012 usnesení, ve kterém se praví, že pronásledování za popírání holocaustu je pro země, které podepsaly Konvenci o lidských právech, nepřípustné. Mám tady o tom připravený článek, je to zajímavé čtení. Vydám ho v nejbližší době včetně odkazu na příslušný dokument.

Problém je v tom, že usnesení OSN není vynutitelné a nevyžaduje, aby ho země dodržovaly, je to vnímáno jen jako doporučení. Přesto by neměl být tento dokument zcela ignorován. Mým úmyslem bylo použít jej jako základ pro obhajobu před Ústavním soudem, bohužel to narazilo na obtíže. Bylo by nutno jej přeložit a soudně ověřit, protože soudy nepřijímají dokumenty v cizím jazyce, ale ověřený překlad byl vzhledem k mým finančním možnostem nemožný.