Kocourek, který má rád lidi

"Špatně snáší samotu," informovali mě jeho majitelé. A měli pravdu.

Prvé dny v novém místě jsou pro každé zvířátko vždycky stresující. Kočce ani psovi nevysvětlíte, že jeho pobyt je dočasný, že ho jeho majitelé nezavrhli. Nelze mu ukázat v kalendáři den, kdy si pro něj zase přijdou. Cítí se v novém prostředí nejistí a nesví. Natož Vašek.

Pro neznalé: Mám doma ještě dva psy, sedmiletého hrubosrstého jezevčíka Barta a stejně starou fenku Lady rasy beagel. Pro psy byl nový přírůstek v domácnosti zdrojem zájmu a žárlivosti, ale Vašek jim od první chvilky dal najevo, že s sebou orat nenechá. Když jde kolem nich, našlapuje opatrně. Projeví-li o něj zájem, nahrbí se a dává najevo odhodlání se bránit. Psi ho raději nechávají na pokoji.

Copak Bart, ten ještě pamatuje naše dva kocourky Toma i Filipa a kočičí pach je mu známý, ale pro Lady byla přítomnost kočky v domě novinkou.

Ukázalo se, že Vašek prostě potřebuje, aby byl v bytě nějaký hluk a pohyb. Pokud jsem doma, leží někde poblíž. Dokáže mě pozorovat dlouhé minuty. Občas přijde a protáhne se mi kolem nohou. Jakmile ho pohladím, rozpřede se a slastně protahuje a hrbí hřbet. Znovu a znovu prochází kolem mě, natáčí se z různých úhlů, abych se rukama dostal všude. Pak usedne kousek ode mě, zády ke mně a hledí někam pryč. Tak se to opakuje několikrát za den.

Chtěl by jít ven, to chápu. Často sedí u dveří na terasu a toužebně hledí do zahrady. Zpočátku také mňoukal, kdykoliv jsem se na něj podíval, jakoby mi žaloval, že venku je hezky a on tam nemůže. "Vašku," povídám, "já vím, že bys rád ven. Věř mi, že nic se mi tak neprotiví, jako držet tě tady doma zavřeného. Ale pochop, jsi tady nový, neznáš to. Mohl bys do zahrady, je ohrazena, ale vím, že pro kočky nejsou ploty žádnou překážkou. Utečeš, ztratíš se mi, a jak já to vysvětlím tvým páníčkům? Už jedna kočka se mi ztratila, když jsem ji hlídal. Druhou si už nemůžu dovolit." Hleděl na mě kulatýma očima jako tenisáky. Zdálo se, že rozumí. Skutečně mňoukání omezil. Stále sedával a hleděl ven, ale zdálo se, že pochopil, že existuje nějaký vyšší zájem, který nám oběma brání dát mu svobodu.

Počátkem druhého týdne jsem jej začal pouštět na krátkou dobu do zahrady. Probíhalo to tak, že on kráčel, plížil se, lezl pod křovím kolem plotu a já jemu víceméně za zadkem. Asi ho to štvalo, ale nedal na sobě nic znát. S chutí takto obkroužil několikrát zahradu. Pak už jsem toho měl dost. Vzal jsem jej do náruče a zanesl domů. Bránil se, ale pochopil.

Je u nás už desátý den a procházky na zahradě jsou častější. Už jej nechávám i bez dozoru. Vašek si našel místo na stříšce nad schody, hned u terasy. Sedává tam a pozoruje okolí. Já ho mohu sledovat z místa, kdes sedím u počítače, takže je to v pohodě.

Bohužel tento křehký status quo porušil, když znenadání v pátek přelezl plot a vydal se k silnici. Naštěstí jsem ho stačil zadržet. Když ale totéž zopakoval i v sobotu, bylo rozhodnuto. Vašek už zůstane pro zbytek dnů doma.

Několik hodin o samotě snese. Jen jednou jsme museli odjet a nechat Vaška a psy v domě zavřené na delší dobu - asi pět hodin. Když jsme přijeli, Vašek neprojevil žádnou účast ani radost. Ležel na okénku ve sklepě . Prostě nás ignoroval. Nemluvil s námi celý následující den.

Noci

bývají s Vaškem problematické. Za normálních okolností si nárokuje místo v mé posteli fenka Lady. Většinou přichází, když uléhám. Máme už takový rituál. Já rozsvítím lampičku u postele, vlezu pod deku. Lady přijde jakoby náhodou. Nedívá se na mne. Prostě přijde a sedne opodál. Pak se důkladně vyválí na koberci. Přičítám té proceduře něco jako očistnou funkci. Prostě Lady ví, že do postele musí čistá. A protože si neumí pustit v koupelně sprchu, čistí se alespoň tak, že se převálí na záda na koberci a deset vteřin se natáčí střídavě na jednu a na druhou stranu. Po chvíli, když už ležím, dojde k posteli, opře se předními prackami o pelest a hledí na mne. Když nereaguji, šťouchne do mě packou. "No tak, člověče, uhni kousek, ať si mohu také lehnout," říkají její oči. Posunu se tedy a nadzvednu deku. Lady vklouzne dovnitř a uvelebí se v nohách. Nejsem tím nadšen, to tedy vůbec ne. Kdo někdy spal se psem, ví, že to není žádná zvláštní radost. Ale nemůžu s tím nic dělat. Lady si mě vycvičila.

Teď, co máme doma dočasně kocourka Vaška, probíhá mezi Lady a Vaškem skrytý boj. I Vašek by rád spal na posteli, ale Lady mu tam zjevně vadí. Jen jednu noc se mu povedlo spát se mnou. Lady usnula nahoře v křesle a nepřišla. Spal jsem už, když mě probudilo teplo na hlavě. Zvedl jsem ruku a nahmatal - Vaškův kožíšek. Spal na polštáři obtočený kolem mé hlavy. Jakmile jsem se ho dotkl a pohladil, začal příst a předl a předl jako malý tichý motorek.

Někdy se sejdou u postele oba, Vašek i Lady. To si pak sednou zády ke mně, na metr od sebe a hledí každý na jinou stranu. Vše se odehrává mlčky. Nemluví, neštěkají, nemňoukají, ale ve vzduchu je cítit napětí. Je to jako zkouška nervů, kdo vydrží déle. Vždy vyhraje Lady. Kocourek otráveně odchází nahoru a Lady si sedá na koberce a ještě dlouho přísně hledí do tmy chodby. Teprve když ví bezpečně, že Vašek nepřijde, jde k mé posteli a šťouchá do mě packou, dokud ji nepustím kousek místa.

Občas Vašek přijde pozdě v noci. Vyskočí na postel, projde kolem hlavy, očichá všechno, ale když zjistí, že se pod dekou hýbá Lady, odchází zase nahoru.

Láska ke svobodě

Pozoroval jsem Vaškovo chování po dva týdny, co jej máme doma. A došel jsem k přesvědčení, že kocourkovi ani tak nejde o lidi, jako spíše o to, že se nudí. A chodí za námi buď abychom ho pustili ven, nebo abychom jej alespoň zabavili, když už ho tady držíme.

On proti nám nic nemá, jen nechápe (jako žádné zvíře), proč nemůže ven. Považuje svůj požadavek jít ven za naprosto legitimní a má pravdu. Nechce utíkat, že by se tady měl špatně. Prostě chce jen ven a objevovat zajímavé věci. Popř. se kamarádit s dalšími kočkami z okolí.

Ta elementární touha po svobodě je vlastní všem živým tvorům. I lidem. Škoda, že na to tak snadno zapomínáme.