Bartuv sexuální život

Jinak se učí velmi rychle a velmi snadno i kousky, za jaké by se nestyděl ani Houdini. Když byl mladší a musel zůstávat doma v době, kdy jsme byli v práci, zavírali jsme ho občas do drátěné klece. Ta klec byla bytelná, přesto se z ní vždy dostal. Nevím jak to dělal, nikdy jsem to neviděl, ale faktem bylo, že když jsme přišli domů, vítal nás pokaždé u dveří, jakoby se nic nestalo.

Krátce po svém příchodu k nám se také naučil čumákem otevírat přízemní okno ven na zahradu, takže nejenže nás po návratu vítal u dveří, ale po celém bytě byly otisky jeho zablácených tlapek, jak chodil tam a zpět.

Tak tedy Bart je pes a připomeňme ještě, že to není degenerovaný kanadský pes, pro něž je typické být na jedné straně rozmazlován a hýčkán, na druhé straně přehlížen, co se jeho psích potřeb týče, odchován na suchých granulích v bůhví kolikáté už generaci. Je to český pes, dovezený z Čech před sedmi lety od švagra - myslivce z vesnického prostředí, kde jeho (Bartovi) předkové žili často tvrdý a krutý život.

Bart poslouchá hlasu přírody a ta mu velí, aby se postaral o potomstvo, aby rozšířil své geny dál. Podařilo se mi - přes manželčiny protesty a pokuty z místní organizace Animal Control - zachovat jeho mužství, není tedy vykleštěný, jako 99 % kanadských psů. (Animal Control účtuje za nevykleštěného psa roční poplatek - říkají tomu licence, 40 dolarů. Za vykleštěného psa neúčtuje nic.)

V podstatě by Bart neměl trpět nedostatkem sexu. V naší lidsko-psí smečce má partnerku - fenku Lady, která je sterilizovaná a případné potomstvo tedy nehrozí. Jenže Lady o nějaké sbližování nemá zájem. Jejím jediným zájmem je najíst se a mít se dobře.

Lady je totiž Kanaďanka. A tím je řečeno vše.

Ačkoliv je také chytrá a učenlivá, veškerou svou inteligenci upíná jediným směrem: jak něco někde sežrat. Lhostejno kde a co. Můžete jí nabídnout cokoliv, pojídá cereal stejně jako meloun, granátové jablíčko a nepohrdne ani kouskem cibule, pokud náhodou při vaření upadne.

Snídám. Lady sedí po mé pravé ruce a úpěnlivě na mě hledí. Sleduje očima pohyb mé ruky, jak si vkládám sousta do úst. Hypnotizuje mě. Když nereaguji, začne panáčkovat.

Bart si k Lady čichne a naznačí v psí řeči, že by měl zájem. Celý se vypne a jakoby zkrásní, hrdě zvedne ocas, nakrucuje se, doslova tancuje. Připadá mi, že se usmívá. "Podívej se na mě," říká naprosto srozumitelně beze slov. "Nebyl by zájem?" Lady si ho nevšímá. Bart se tedy pokouší přiblížit se k Lady z boku a položit mordu na její záda. Lady se po něm ožene. Bart to zkusí znovu. Lady po něm vyjede. Další pokus. Další odmítnutí doprovozené ostrým štěknutím. Lady má oči jen pro jídlo.

Bart se ještě několikrát pokusí, ale Lady je na něj jako na vraha. Ačkoliv jinak velmi mírumilovný pejsek, vyjede po něm tak ostře, až mrazí krev. Najednou je z ní lítá saň.

Upozorňuji, že Bart je mnohem silnější a teoreticky by neměl mít problém si Lady podrobit. V jiných situacích to také často dělá a Lady se mu podřizuje bez řečí. Například když lížou oba z jednoho talíře, stačí, aby Bart mírně zavrčel a Lady mu přenechá nedolízaný talíř a odchází, ačkoliv to pro ní musí být nesmírně bolestné.

Co se ale sexu týče, je to ona, kdo má absolutní právo veta. Má rozhodující slovo, které Bart - ač zjevně nerad - respektuje. S podivem musím uznat, že to u psů funguje stejně jako v lidském světě.

Když vidí, že zase z toho nic nebude, zaleze Bart pod stůl a uspokojí sám sebe masturbací.

On vůbec často sám onanuje. Pravidelně před večeří. Zatímco dávám do misek jídlo a Lady mi dřepí za zadkem a tváří se, že týden nejedla, Bart se uspokojuje tlamou.

Kromě gentlemansky slušného chování při namlouvání hodnotím u Barta také to, že si z Ladyiných odmítnutí nic nedělá. Nepoškodilo to jeho ego. Příště se pokouší znovu a znovu a pokaždé, jako by to bylo poprvé. Zřejmě je přesvědčen, že Lady si ho jednou všimnout musí.

Byli jsme nedávno na procházce v parku. Asi v polovině cesty jsme potkali dvojici se psem.

Většinou běhají mí psi volně, pouze jdeme-li obydlenou čtvrtí nebo je-li nablízku cizí pes, zapínám oba na vodítko. Dělám to kvůli Bartovi. On je to totiž nesmírně dominantní pes. Neprokáže-li mu cizí pes při prvním kontaktu známky podřízenosti (naučil jsem se je bezpečně rozeznávat, je to řeč psího těla), Bart na něj zaútočí, lhostejno, jak je ten cizí pes velký. Už několikrát byl pokousán, ale je nepoučitelný.

Tak tedy vedu Barta i Lady na vodítku. Věděl jsem, že je něco ve vzduchu už sto metrů před tím, než k nám dvojice se psem dorazila. Bart mě totiž doslova vlekl za sebou.

Došli jsme k sobě. Fenka byla také na vodítku. Bart začal okamžitě předvádět svůj námluvní tanec. Odepjal jsem jej z vodítka maje už zkušenost, že se oběma psům okamžitě podaří zamotat provazy tak, že je obtížné je pak oddělit.

Bart se celý vyšponoval, vypnul hruď, zvedl hrdě ocas, tancoval kolem té kanadské slečny jako seladon. Ale se zlou se potázal. Ta psice na něj vyjela stejně jako Lady, ba snad ještě hůř. Bart se nedal odbýt. Znovu a znovu se pokoušel. Počínal si opravdu půvabně. Bylo to však marné.

"Ona má zrovna svůj čas,", řekla ta paní anglicky na vysvětlenou.

"Copak ji nemáte sterilizovanou?", chtěl jsem vědět.

"Ne, nemáme."

Bart se překonával. Byl jak omámený. Neslyšel mě, na volání nereagoval. Když to trvalo už asi minutu a dvojice poodešla, že jako pokračují ve vycházce (přitom nevraživě a nervózně pozorovali Barta připraveni zasáhnout), fenka s nimi a náš Bart také. Musel jsem ho hrábnout za obojek a odtáhnout. Nebezpečně na mě zavrčel.

"Tak dost, Barte," povídám mu (česky samozřejmě). "Já ti rozumím, ale uvědom si, že to je Kanaďanka. Nemáš šanci." Nedal si říct. Podal jsem mu psí suchar. Čichl k němu a opovržlivě jej upustil z tlamy. "Sežer si to sám," měl napsáno v očích. Lady se na opuštěný suchar ihned vrhla. Musel jsem Barta doslova za sebou táhnout. Stále se ohlížel. Celou cestu k autu se mnou nemluvil.

Nechal jsem psy nastoupit do vozu a vyjel jsem z parkoviště. A v tom to začalo. Bart zavyl. Pak ještě jednou ... a znovu. Pak se to změnilo v nepřetržité vytí. Ale jak vyl! Bylo v tom jeho hlase vyjádřeno všechno, celá ta mizérie jeho kanadské celibátní existence.

Lady se přidala, protože na hlouposti ji vždycky užije. A tak vyli a kvíleli v tom voze oba, i když Lady ani nevěděla, proč vlastně vyje.

Budu mluvit sám za sebe, protože možná máte jiné zkušenosti: myslím si, že osud českého psa v kanadském prostředí je v lecčems podobný mnoha osudům našich lidí tady. Žvanec do huby opravdu není všechno.