Jak jsem testoval loajalitu svých psů

Dnes jsme byli na procházce kolem říčku Credit River v Erindale parku. Ona ta říčka je spíše širší potok, i když v některých místech široký až 50 metrů. Vody v něm teď v letních měsících příliš není, nicméně místy je proud prudký. Bylo horko - ke 30 stupňům. Podél říčky vede cestička chvílemi lesem chvílemi volnou planinou, kolem se tyčí kopce a místy i skály, je to příjemná procházka. Došli jsme až na konec naší obvyklé trasy, což je asi 2 km proti proudu a vraceli se zpátky. Psi běželi na volno, šněrovali cestu, mizeli střídavě nalevo a napravo ve vysoké trávě a keřích podél cesty. Pronásledovali veverky a všechno, co se kde šustlo.

Napadlo mě přejít na druhý břeh. Tedy přebrodit se. Asi před měsícem jsem viděl totéž udělat jednu ženu se psem. Pro psy i pro mě to bude osvěžení. Nepochyboval jsem, že pro Becky jako pro mladší a silnější fenku, která miluje koupání, to bude zábava, trošku jsem pochyboval, jak to zvládne Lady, která má přece jen už své nejlepší roky za sebou, vody se sice nebojí, ale nekoupe se tak ráda jako Becky. Možná ji budu muset nést.

Došli jsme na břeh. Psi vběhli do vody a chladili se u břehu. Vždy to tak dělají. Dnes jsem odhodlaně vstoupil do řeky za nimi. Koukali, co se děje. Začal jsem se po slizkých kamenech opatrně přesouvat napříč k druhému břehu. Asi ve třetině brodu jsem se otočil. Voda mi sahala nad kolena, proud byl poměrně silný. Metr ode mě srdnatě bojovala Lady. Musela plavat, na dno už nedosáhla. Snažila se ze všech sil, aby jí proud nesebral. Kousek jí nesl, ale dále byla mělčina, takže se vyškrábala na nohy, mokrá jak myš.

Hledal jsem Becky. Stála nerozhodně na mělčině těsně u břehu, kde jsme vstoupili do vody. Chvíli učinila pokus, jako že nás bude následovat, ale vždy se vrátila. Pobíhala v mělké vodě tam a zpátky. „Becky, tady jsem, pojď!“ Znovu do vody, znovu do hloubky a zase zpět. Popošla kousek, další pokus. Pak vylezla z vody a rozběhla se silnicí po proudu. Zahlédl jsem její hnědou hlavu občas za vysokou trávou vyrůstající kolem koryta.

Stál jsem asi ve dvou třetinách šířky řeky blíže druhému břehu a uvažoval jsem, jestli se mám vrátit nebo ne. Lady už byla na druhém břehu. Ne, ten přechod dokončím. Becky to zkusí přejít jinde, kde to snad bude snadnější. Dolezl jsem se na druhý břeh. Pokračoval jsem korytem řeky po kluzkých kamenech. Lady běžela po břehu. A Becky? Také po břehu, ale po tom druhém, vzdáleném. Sledovala nás. Vzdálenost mezi námi se neměnila. Ušli jsme asi 200 metrů a dostali se do míst, kde se koryto rozšířilo a proud se zmírnil. Znovu jsem na Becky volal. Marně.

„Jdeme zpátky, Lady!“ Oba jsme se vydali korytem na druhý břeh. Zde byl proud mírnější, Lady plavat nemusela. Becky vběhla na mělčinu a radostně máchala ohonem. Došli jsme až k ní. A teď přišlo překvapení, které jsem nečekal. Becky na Lady zle vyjela. Asi takhle: „Vrrrr, haf.“ Ne na mě, ale na Lady. Jako by jí vytýkala, že měla více odvahy, než ona sama. Že ji tam nechala. „Becky, Becky, to nebyla chyba Lady, že šla za mnou.“ Podívala se na mě svým hnědým okem a začala kolem mě poskakovat radostí, že jsme zpátky. Vítala mě, jako kdybych přijel z cest.

Becky je v té naši mini smečce nad Lady dominantní a někdy jí to dává znát. Ale dnes to od ní nebylo fair.

Ještě než ji (Becky), slavná poroto, odsoudíme, chci doplnit toto. Stalo se to asi před dvěma měsíci. Znám to pouze z vyprávění, nebyl jsem tam. Má žena byla s Lady a Becky na procházce kolem stejné řeky. Šly po druhém břehu. Manželka házela Becky klacky do řeky a Becky (která miluje nošení všeho, co jí člověk hodí), se obětavě vrhala do proudu a přinášela klacek zpátky. Jeden hod byl delší a Becky se za klackem vrhla do poměrně prudkého proudu. Strhl jí a nesl jí pryč. Bylo po dešti a v řece bylo více vody než dnes. Becky se snažila plavat zpátky, ale proud byl silnější a unášel ji dále. Manželka s Lady běžela po břehu a volala na ni.

Konečně se Becky podařilo dostat se z proudu, ale bylo to u druhého břehu. Vyškrábala se na něj. Manželka jí pobídla, aby plavala zpátky. Becky se vrhla do řeky. Znovu jí strhl proud. Znovu se vyškrábala na břeh. To se opakovalo ještě dvakrát. Pak se Becky vrátila proti proudu o kus zpátky do míst, kde byl proud slabší a podařilo se jí přeplavat k manželce.

Od té doby, ne že by se více bála vody, alespoň jsem to u ní nepozoroval, koupe se pořád ráda a ráda plave. Ale ta zkušenost jí zřejmě v hlavě uvázla a k řece teď přistupuje s větším respektem než dříve.

...muži i psi seděli na hřebeni skalního útesu, spadajícího přímo dolů až k obnažené základní skále asi sto metrů pod nimi. John Thornton seděl blízko okraje a Buck u jeho ramene. Thortona napadl nedomyšlený rozmar a upozornil Hanse i Petea na pokus, který měl na mysli. „Skoč Bucku!“ velel , mávnuv paží nad propast. A v okamžiku zápasil s Buckem na samé hraně srázu, zatímco Hans a Pete je tahali zpátky do bezpečí. „To by člověk neuvěřil,“ pravil Pete, když to bylo odbyto a vrátila se jim řeč. Thornton vrtěl hlavou. „Ne, je to skvělé, ale je to také strašlivé. Víte, že z toho až někdy dostávám strach?“

Tak tohle byl Buck z Volání divočiny od Jacka Londona. Ale to jsou románovi psi. Stejně jako románovi hrdinové.

Becky je pes z masa a kosti. Je to pes, který se dokáže rozhodnout. Mám se na ni zlobit?