Kleopatra

Jako „sám chlap v domě“ chodím na jídlo do místních osvěžoven. Cestou potkávám leccos a leckoho. Například zvířat je tu téměř jako nás – vesničanů a sateliťáků. Za každým druhým plotem se vzteká pes a za každým druhým rohem se mrskne přes cestu kočka.

A o jedné kočce je tenhle článek. Později jsem jí dal jméno KLEOPATRA. Motala se před hospodou, taková uhlově černá vyzáblinka s maličkou bílou náprsenkou a nabízela se všem, kteří se přišli najíst a napít. Lidé ji míjeli, jedni s nelíčeným nezájmem o její bídnou situaci, druzí maličko zrychlili, aby tu kočičí mizérii zahnali rychle.

Mám ve zvyku se pozdravit s každým chlupatcem, kterého potkám, tak jsem jsem zahnal kručení žaludku a podrbal jsem to miniaturní stvoření po kostnatém hřbetě. Kleopatra se o kolem mě obtáčela tak vehementně, že jsem stěží držel rovnováhu. Znáte to, tohle kočky umí. Když odcházel, chvíli mě pozorovala a pak popoběhla o člověka dál. Jestli ji taky pohladil, nevím, nedíval jsem se. Takhle jsme to praktikovali skoro týden a každým dnem se mi zdála o kousek hubenější a její přitulení o kousek naléhavější.

Na vesnici žijí kočky různě, ale ponejvíce volně, proto sem vydržel tak dlouho. Vydržela ale i Kleopatra před tou hospodou. Moje dotazy, zda někomu chybí a když, tak komu zůstaly bez odezvy. Koček je zřejmě všude dost.

Domů jsem ji nesl natřikrát. Poprvé se mi začala v náručí vrtět po 100 metrech, tak jsem ji postavil na zem, aby šla kam třeba patří. Druhý den byla zase tam, co vždycky. Opět jsem se pokusil ji vzít, ušli jsme o kus dále, než se začala kroutit, že chce zpět.

Pak byl víkend, kdy na obědy nechodím. V pondělí mě už vyhlížela a tentokrát se nechala nést skoro dva kilometry. Teprve kousek od domu si vynutila postavení na zem. „Teď už zpátky nemůžeme,“ povídám. „Je to daleko, sama nedojdeš.“ Dívala se na mě, pak zpátky, dopředu, jako kdyby přemýšlela. A pak se vydala se mnou. Šla jako vycvičený pejsek u nohy.

Od toho okamžiku se ode mě Kleopatra nehne a já pořád ještě žasnu, kolik půvabu, kuráže, inteligence a dojemné vděčnosti se vejde do dvou kilo kočičího tělíčka. Vlastně do mnohem menšího objemu, protože část mojí nové spolubydlící tvořily zpočátku blechy, vši, vnitřní paraziti, jejichž jména si raději ani nepamatuji a které by ty dvě ošklivé rozchlíplé rány po kousnutí rozhodně váhově nedorovnaly. Na veterině jsme jako doma. Ze všeho toho nadělení nám v tuto chvíli zůstal „jen“ zánět dásní a zbytky jakési virózy. Zůstala i neochvějná přítulnost, úžasná inteligence a čistotnost až dojemná. Přibyla hravost a vrátila se důstojná kočičí noblesa.

Kleopatra je bez nadsázky úžasná kočka.

A já jsem tím pádem v pr...

Mám, jak už jsem se kdysi myslím zmínil, docela slušné alergické astma. Alergii na kočičí produkty jako jsou šupinky kůže, sliny atd. mám strašnou. Kýchám, slzím, sípám. Pojídám antihistaminika, inhaluji anti-astmatický sprej.

Pokud se mezi čtenáři najde někdo, kdo chápe, proč si chlápek alergický na kočky přinese z ulice domů černé kotě, a současně ten někdo má podmínky pro chov jedné malé úžasné kočky, pokud ji nechce dát jako dárek k Vánocům někomu (proboha, jenom to ne), pokud mi slíbí, že jí bude mít rád a bude o ni dobře pečovat, přenechám mu ji (nerad a s velkou lítostí). Kleopatra není obyčejná kočka, je to osobnost. Je vhodná i ke starším lidem, kupodivu vůbec neprojevuje touhu jít ven. Má ráda teplo a je za ně vděčná. Veterinář mi řekl, že byla už velmi zesláblá. Před tou hospodou bojovala o život statečně a ten boj zatím vyhrála. Nechci ji zklamat.